Předvčerejší klimatologové a včerejší epidemiologové se u nás teď rychle stávají experty na Afghánistán. Připomeňme si tedy rychle pár základních faktů, než vše zase pohltí mlha na další frontě kulturní války.
Nepochybně jsme nedostáli své odpovědnosti včas zajistit bezpečí diplomatům a místním spolupracovníkům, kteří pro nás pracovali v zemi, jež se brzo stane islámským emirátem pod krutou nadvládou tálibánských bojovníků.
Jedním dechem je ovšem nutné dodat, že selhal celý Západ, především pak Spojené státy americké. Není to pokus v jednom krátkém souvětí šmahem zhodnotit dvacetileté úsilí NATO. Na mysli teď máme pouze evakuaci ohrožených lidí z Afghánistánu.
Přestože nyní není nouze o ty, kdo spěchají vykládat každému, kdo je ochotný poslouchat, za jak strašnou chybu odchod spojeneckých vojsk z Afghánistánu považují, pro historický záznam dodejme, že to byl názor ještě včera sdílený americkými republikány, demokraty i většinou evropských států. Že Tálibán postoupí na ztracené pozice, předpokládali potichu všichni. Jen nikdo nečekal, že to bude tak rychlé. Asi nejlépe to shrnul italský generál Claudio Graziano: "Báli jsme se, že během dvaceti týdnů se vše vrátí o dvacet let zpátky. Nakonec na to stačilo dvacet dnů."
Ochromeni od migrační krize
Všechny západní vlády se snaží dostat z Kábulu co nejvíc svých lidí až teď. Je tedy nespravedlivé vyčítat Babišovu kabinetu, že podmínky pro azyl tlumočníků a dalších spolupracovníků Česka stanovil teprve během uplynulého víkendu - a nezmínit přitom důležitý kontext. Například fakt, že stejně pozdě začalo se záchranou prozápadních afghánských aktivistů také americké ministerstvo zahraničí. Reálně nyní za USA koordinují stahování místních spolupracovníků nejrůznější ad hoc skupinky. To je děsivá zpráva.
Není tak divu, že za Atlantikem už začínají Bidenovi kritici mluvit o "druhém Saigonu". A připomínají tak ponižující evakuaci amerických sil z hlavního města Jižního Vietnamu poté, co v roce 1975 bleskově padlo do rukou severovietnamských komunistů.
V našich zeměpisných šířkách zní ale mnohem naléhavěji jiná otázka: co se k čertu stalo s Evropou?
Až opadne vlna předvolebního obviňování, kolik lidí zavraždila či nezavraždila česká vláda (případně co by se tady dělo či nedělo za Václava Havla), dostaneme se snad konečně k tomu podstatnému: jak je možné, že se Evropská unie jako celek nezmohla zhola na nic?
Jistě, většinu zátěže v Afghánistánu vždy nesly Spojené státy, ale příspěvek evropských partnerů rozhodně nebyl zanedbatelný - na místo posílali tisíce uniformovaných mužů a miliardy eur pomoci. Jen z Česka se v zemi pod Hindúkušem za uplynulých dvacet let vystřídalo jedenáct tisíc vojáků. Čtrnáct jich tam zemřelo a desítky utrpěly zranění. Ani po všech těchto obětech ale není unie schopna k aktuálnímu dění zaujmout srozumitelný postoj.
Zahraniční a migrační politika se bohužel zjevně staly oblastmi, v nichž se Evropa přes veškerou hranou jednotu propadá do čím dál tekutějších písků. Jeden příklad za všechny. Nejčastějšími žadateli o azyl se nyní na unijní půdě stali právě Afghánci. Není přitom sporu, že podmínky pro život se v jejich domovině už několik měsíců rapidně horší. Vystrašená unie vůči nim přesto nedokáže změnit přístup. Šest států - Německo, Rakousko, Belgie, Nizozemsko, Řecko a Dánsko - už vyzvaly společným dopisem Brusel, ať ani náhodou nikoho kvůli afghánské krizi nenapadne zastavovat deportace neúspěšných žadatelů o azyl zpět do Kábulu.
Česko sice jako vždy vůbec netuší, co se v unijní diplomacii děje, ale kdyby bylo osloveno, nepochybně by se připojilo. Sotva je totiž někde jinde k vidění tak striktní azylová politika, jakou pěstujeme my - minulý rok jsme přiznali ochranu jen čtyřem Afgháncům, čtyřicítku jsme jich vyhostili.
Těžko se pak divit, že v takové situaci není Evropa schopna efektivně podpořit Spojené státy při organizování záchranného leteckého mostu, když ani pořádně neví, kdo všechno na její území vlastně může a nemůže.
Všichni za jednoho, každý sám za sebe
Ataky na vládu, že při snaze zachránit české spolupracovníky v Afghánistánu byla příliš liknavá, jistě mohou pokračovat. A až do voleb asi i budou. Příliš smysluplné ale nejsou.
Pokud teď něco může pomoci, pak zejména snaha prolomit naprosto absurdní situaci, jež vyústila ve fakt, že se 27 evropských států pokouší dostat své lidi z "druhého Saigonu" na vlastní pěst. Výsledkem pak nemůže být nic jiného než to, čeho jsme právě smutnými svědky: jeden velký chaos. Přičemž v tomto národním sobectví zapomínáme na několik set rodin spolupracovníků unijní diplomacie, ke kterým se teď už nezná vůbec nikdo.
Prvořadým evropským úkolem je nyní sestavit společný seznam ohrožených a pokusit se pro ně vyjednat odvoz s Američany. Bude to extrémně těžké, protože je zřejmé, že na všechny se už nedostane. Stále má ale taková snaha podstatně větší smysl i naději na úspěch, než pokoutné pokusy urvat poslední volnou ranvej jen a jen pro sebe.
Ať to nakonec dopadne jakkoli, budou muset ve chvíli, kdy přistane poslední evakuační letadlo, následovat otázky: Kdo může v krizích, které vyžadují rychlou akci, rozhodnout o společném unijním postupu? A je vůbec v Evropě možné vybudovat společnou zahraniční politiku, když se u každého rozhodnutí někdo z členů rozklepe strachy z možné další migrační vlny?
Pokud se i po vší té krvi prolité v Afghánistánu budeme dál tvářit, že odpovědi nijak zvlášť nespěchají, pak si nenalhávejme, že Evropa bude ve světové politice někdy i něčím jiným, než je dnes - bezmocným přihlížejícím.
