reklama
 
 

Proč by Slovanskou epopej neměli vlastnit Slované (a už vůbec ne město Praha)

31. 1. 2017
Válečné i poválečné dějiny jsou dějinami zadarmo získávaných miliardových majetků. O které se stát často nestaral. Příběh epopeje na tuhle tradici úspěšně navazuje, píše v komentáři Luděk Navara.

Samozřejmě že ty obrazy měly vydat svědectví o slovanské velikosti, což tak na první i druhé zhlédnutí Muchovy epopeje může vypadat. Příběh obřích obrazů je ovšem příběhem opačným: příběhem slovanské malosti. Nebo jen české malosti, to úplně stačí. Takže místo slávy tu máme hned několik trapných sporů. Nejen o to, kde plátna vystavit (ta otázka je už dlouho součástí historie českých ubohostí), ale jestli je vyvézt na výstavu do Asie, a nejnověji i při o to, komu vůbec patří.

V našich kulturních dějinách je málo takto mimořádně rozporuplných příběhů. Na jedné straně dávná sláva, na druhé straně realita tahanic, nesplněných slibů a soudních sporů. Možná osud zfalšovaných Rukopisů by mohl být vzdáleně podobný, ale Rukopisy jsou falza, nikomu dnes nic neříkají ani v Česku, zatímco Muchovy obrazy stále fascinují. V celém světě, doslova.

Úžasné kompozice jako Slované v pravlasti, Zavedení slovanské liturgie či (bulharský) Car Simeon a další obdivují tisíce lidí, jsou to krásná (a velká) výtvarná díla, musela vzít neskutečné množství energie, času a tvůrčího nasazení. To je jejich velikost – velikost autorova, velkost malíře Alfonse Muchy. Nikoli velikost Slovanů, ta dnes zajímá málokoho. Ačkoli malíř evidentně smýšlel jinak; slovanské národy se v jeho době zdály možná být těmi nespravedlivě utlačovanými a těmi, které si připomínku takové (zašlé, možná jen iluzorní) slávy momentálně zasluhují.

Takže dnes jsme svědky toho, jak právě odkaz autora, který chtěl vyvolat obdiv ke slovanským a českým dějinám, se zpožděním odkazuje na naprostý opak. Slované (samozřejmě i Češi) měli pověst hašteřivých národů a samotný příběh Slovanské epopeje navzdory zobrazované slávě zrovna tenhle předsudek – zdá se – potvrzuje. „Protože mistr svá plátna neuváženě věnoval právě jim,“ poznamenal by ironicky kritik. Není to úplně přesné, ale něco na tom být může; velká plátna totiž zaplatil americký mecenáš, podnikatel Charles Crane. Spolu s malířem dílo věnovali (zadarmo – jaká hloupost!) všemu československému lidu, a to prostřednictvím města Prahy, které slíbilo plátna vystavit v samostatné expozici. Což se dodnes nestalo a místo toho se právě v těchto dnech obří plátna za přísného dohledu odborníků balí a připravují na dlouhou cestu do Japonska a možná i dále do Číny (kam jinam, že), přičemž jiní odborníci vývoz unikátního souboru kritizují jako riskantní, protože obrazy se při cestě mohou poškodit.

Kdyby město Praha mělo hotovou expozici pro Muchovu epopej (kterou slibuje od roku 1928), posílalo by je na takovou dalekou cestu na druhou stranu zeměkoule?

Tahle otázka evidentně trápí i Muchova příbuzného Johna Muchu, který se o obrazy začal soudit. Tvrdí, že rodina je skutečným dědicem, protože (mimo jiné) Praha jednoduše nesplnila slib a samostatnou výstavní budovu pro expozici obřích pláten nepostavila. Zatím proběhlo jen první stání; ale soud bude během měsíce pokračovat a ve hře je nejdříve předběžné opatření v podobě zákazu vývozu díla do ciziny. Poté může přijít na řadu pře o samotné vlastnictví díla. „Epopej Praze nepatří,“ tvrdí John Mucha, a se sympatiemi se na jeho požadavky dívají i radní v Moravském Krumlově, kde epopej po dlouhá desetiletí byla vystavena v tamním zámku. Tam za nimi také jezdili turisté a mělo to i svou logiku: nedaleko odtud se Alfons Mucha narodil. Krumlovští se o umístění obrazů ostatně už před časem přetahovali a spor s hlavním městem prozatím prohráli.

Příběh Slovanské epopeje je ovšem nejen příběhem trapnosti, ale i vzdoru. Epopej dokázala odolat ve střední Evropě všem zmateným přemetům, které dějiny přinášely: nejdřív nacistická okupace, potom komunistická totalita. Plátna málem skončila v nenávratnu. Jen jakousi shodou okolností se ocitla právě v Moravském Krumlově, kde je místní nadšenci zachránili, vystavili a nakonec k nim tohle městečko přitáhlo i pozornost veřejnosti. I tohle jsou totiž také české a slovanské dějiny v jiné výstižné zkratce: instituce s miliardovým rozpočtem, jako je pražský magistrát, se k činu nemá, ale nadšenci a obětavci, ochotní zaskočit za ty, kteří jsou za totéž dobře placeni, se najdou vždycky. Těžko říct, jestli je to víc dobrá, nebo víc špatná zpráva.

Každopádně součástí té zprávy je, že instituce, které fungovat mají, nefungují už desítky let. Protože slib je slib, tím spíše, že jsme něco získali zadarmo. Nebo ani tak ne; třeba to byl pouhý obchod – dostanete obrazy, tak k nim postavíte expozici. Ale ani tento obchod se dosud nenaplnil.

Možná je jádro věci v tom, že Češi jsou na majetky padající obcím či státu do klína zadarmo už dávno zvyklí. Celé válečné i poválečné dějiny jsou dějinami zadarmo získávaných miliardových majetků: nejdřív to byl majetek židovský, potom německý, potom majetek českých podnikatelů, potom majetek cizinců, pak kulaků a sedláků. Tyhle majetky získávaly úřady, radnice a další nejrůznější instituce. Nebraly je jako zisk, ale spíš jako přítěž. A za těch pětadvacet let od pádu komunismu jsme ještě nedokázali své chování úplně změnit.

Jako by tu ani neplatilo to staré (a tak moudré) heslo „majetek zavazuje“, německé „Eigentum verpflichtet“, které je zakotveno i v české ústavě, přesněji v Listině práv a svobod: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých…,“ píše se tam. A byly tu i případy, kdy se soudy opravdu tímto heslem řídily: odmítly například vydat majetek dědicům, kteří žádali o svůj starý statek v bývalých Sudetech, který získali po válce. Jako tisíce jiných Čechů či Slováků, již dostali přídělem v pohraničí nemovitosti po odsunutých Němcích, se o majetek nestarali a nechali ho zpustnout – tedy v tomto případě úplně zpustnout, usedlost se rozpadla, zmizela, v době toho soudního sporu tam rostla už jen tráva. Po pádu totality si vzpomněli, ale bylo už pozdě. Soudy rozhodly: nestaral ses o majetek, nemáš na něj právo.

Je to ten správný pohled, protože vlastník si nemůže vybrat jen výhody bez odpovědnosti? Nebo je lépe připomenout více poetickou, ale stejně pravdivou větu ze Saint-Exupéryho Malého prince: „Jsem zodpovědný za svou růži“?

Zdá se ovšem, že právě nějak takto – bez odpovědnosti – k vlastnictví epopeje přistupuje město Praha. Zatím jen bralo. Nechalo si skoro pod nátlakem dovézt obrazy z Moravského Krumlova, nyní je zapůjčí za peníze do ciziny. Ale o té výstavní budově se stále dokola a dokola mluví. A mluví. Naposledy, že by prý výstavní sál mohl stát na Těšnově. Nebo u Vltavy, na konci Revoluční třídy. Varianty jeho umístění už za ta léta nikdo nespočítá a těžko někdo uvěří, že se nějaká stane skutečností. Zkrátka a dobře, bylo by načase, kdyby se obrazy vrátily či dostaly někomu jinému, třeba tomu, kdo je zaplatil, potomkům podnikatele Charlese Cranea. Nebo ať někdo (třeba město Moravský Krumlov) podá určovací žalobu. Pražané na ně už nemají právo, protože se o ně nedokázali postarat. Nenaplnili heslo „majetek zavazuje“.

Možná by bylo nejlepší, kdyby si je Craneovi dědicové odvezli rovnou do Spojených států; nebo by je mohl získat všechen americký lid (když už se nepovedlo, aby je prostřednictvím Prahy získal ten československý). Plátna jsou nejspíš už zabalená, stačí je jen neodeslat do Japonska a přepsat doručenku. Ostatně za americké peníze byla a s americkou péčí bude velikost Slovanů a Čechů v těch nejlepších rukou.

autor: Luděk Navara

reklama
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama