„Zhroucení světových papírových měn může vskutku vést k návratu světové konkurence a obchodu založenému na výši zásob zlata jednotlivých zemí. Podle tohoto scénáře by zlato jako prostředek směny nepoužívali lidé, ale vlády," varuje pro Aktuálně.cz novinář a vydavatel internetového zpravodaje Fleet Sheet Erik Best.
Cena zlata dosáhla v poslední době téměř rekordních výšin, neboť mnoho lidí si myslí, že by mohlo představovat bezpečný způsob uchování bohatství v časech krize. Obecně se předpokládá, že když peněžní měny padnou, navrátíme se k drahým kovům jako funkčním prostředkům směny. Zastánci zlata podporují myšlenku, že čím více se blížíme k finančnímu Armageddonu, tím důležitější je zlato fyzicky vlastnit.
Warren Buffett svým investorům minulý měsíc sdělil, že by se zlatu měli vyhýbat, protože má jen omezený průmyslový užitek a na rozdíl od zemědělské půdy nebo firem nevykazuje potenciál produkovat nové bohatství. Pokud vlastníte jednu unci zlata celou věčnost, napsal, budete i v budoucnu vlastnit jednu unci zlata. Jinými slovy zlato vám nepřinese žádný podíl na zisku jako Buffetem preferované investice do firem nebo akcií.
Největší slabina
Slabinou zlata, kterou Buffett nezmínil, je možná ta největší ze všech - může být zkonfiskováno. Vyhlídky jsou takové, že pokud vůbec někdy budete potřebovat zlato ke koupi potravin nebo léků z důvodu zhroucení monetárního systému, pravděpodobně nebude trvat dlouho, než vlády přikročí ke konfiskaci všech zlatých mincí a prutů.
Spojené státy tak učinily v roce 1933. Tehdejší prezident Franklin D. Roosevelt nařídil zabavení veškerého zlata v privátním vlastnictví amerických občanů i firem. Oficiálním důvodem jeho rozhodnutí byl celonárodní stav nouze v bankovnictví, který se kryl s velkou hospodářskou krizí.
Občané tehdy dostali tři týdny na to, aby odevzdali své zlato. Pokud tak neučili, hrozil jim trest v podobě pokuty ve výši rovných deseti tisíc dolarů (těch z roku 1933!), nebo deseti let vězení. Někteří Američané se samozřejmě rozhodli nařízení vzepřít a své zlato nevydat, případně si v následujících čtyřiceti letech, kdy bylo vlastnictví zlata ještě zakázané, nějaké koupit. Chtěli si zachovat své bohatství, i když vláda si to nepřála. Tito lidé věřili, že výhoda vlastnictví nějakého kusu zlata v časech krize jim vyváží riziko, že budou chyceni při činu.
Nakonec riziko plynoucí z vlastnictví zlata nebylo tak velké - soudně stíháno bylo jen pár Američanů. Malá byla i návratnost jejich investice v porovnání s jinými druhy investic, např. s nemovitostmi či akciemi. Buffettova nedávná slova o nevýhodnosti zlata, adresovaná vlastním investorům, bezpochyby částečně vycházela z této historické reality.
Návrat ke zlatému standardu není reálný
V roce 1933 to ještě nebylo zcela zřejmé, ale pravým důvodem zabavení zlata byla devalvace dolaru. Krátce po hromadné konfiskaci, kdy cena jedné unce zlata činila $20,67, americká vláda znehodnotila dolar o 40%, tedy na $35. Kdyby vláda k tomuto kroku přistoupila v době, kdy lidé mohli zlato legálně vlastnit, nemohla by z této devalvace profitovat ona, nýbrž pouze jeho vlastníci.
USA během dalších čtyřiceti let dále snižovaly hodnotu dolaru tím, že redukovaly „zlaté krytí", tedy podíl peněz v oběhu, které byly kryté zlatem. Do roku 1971 se „zlaté krytí" scvrklo na 22%, což v praxi znamenalo, že pouze přibližně jeden dolar z pěti byl fakticky garantován zlatem. Tato devalvace USA donutila, aby v roce 1971 definitivně opustily zlatý standard, protože ostatním zemím se nelíbilo znehodnocování jejich vlastních dolarových aktiv. Když se privátní vlastnictví zlata k 31. 12. 1974 opět zlegalizovalo, jeho cena vyskočila na $175 za unci. Během zmiňovaných čtyřiceti let byl tak dolar devalvován o 88%. Při současné ceně $1650 za unci lze mluvit o znehodnocení dolaru o 98,7%.
Jinými slovy, dolar vytištěný v roce 1933 má nyní hodnotu 1,3 centu. Buffet před svými akcionáři připustil, že papírovým penězům nelze zcela důvěřovat, avšak nejen on trvá na tom, že zlato je překonané a nemůže se vrátit jako platidlo. To je zřejmě pravda. Návrat ke klasickému zlatému standardu není příliš reálný.
Nicméně zhroucení světových papírových měn může vskutku vést k návratu světové konkurence a obchodu založenému na výši zásob zlata jednotlivých zemí. Podle tohoto scénáře by zlato jako prostředek směny nepoužívali lidé, ale vlády. Vlády by za takové situace potřebovaly využít bohatství svých občanů k posílení vlastní pozice na mezinárodní úrovni. Předpovědět, kdy přesně by mohlo k takové dramatické změně dojít, není možné, ale schopnost západního světa pokrýt své závazky tištěním papírových peněz s každým dnem klesá. V určitém bodě budou vlády k operacím na mezinárodní úrovni potřebovat něco, co má vyšší hodnotu než téměř bezcenné dolary a eura.
Vlády by potřebovaly i peníze občanů
K pokrytí domácích dluhů a závazků by západní vlády mohly potřebovat zabavit svým občanům nejen zlato, nýbrž i peníze na jejich bankovních účtech. Zákaz vlastnění zlata by (co do objemu majetku) sám o sobě nedával příliš smysl, pokud by souběžně s ním nedošlo k peněžní reformě podobné té, kterou Češi zažili v roce 1953. Takové reformě se někdy říká „bankovní prázdniny" a může znamenat např. zavedení limitů pro výběry z účtu, valutová omezení nebo zavedení nové měny.
Vlády jsou nyní ve sledování vlastních občanů mnohem schopnější, než byla ta americká v roce 1933, tudíž obcházení nového zákazu vlastnění zlata či jiné formy regulace peněz by bylo mnohem riskantnější a tresty mnohem tvrdší. Avšak zisk těch, kteří by se vzepřeli, by byl také mnohem vyšší. Kdokoli se zakázaným zlatem nebo penězi a zároveň schopnostmi a možnostmi jejich využití by byl „king". Ovšem většina běžných smrtelníků, kteří by se o něco takového pokusili, by měla prostě smůlu.
Takovéto drastické změny by pravděpodobně vyžadovaly vysokou míru vzájemné spolupráce vlád a centrálních bank po celém světě. Někteří lidé tvrdí, že koordinace na tak rozsáhlé mezinárodní úrovni je nemožná. Namísto toho předpokládají, že světová ekonomika se prostě „zadře", až se jí do soukolí dostane příliš mnoho zrnek písku.
V jedné věci jsou lídři západního světa excelentní, a tou je oddalování nevyhnutelného. Jejich činy jsou povětšinou zpátečnické a destruktivní, ale přesně vědí, kdy se mají stáhnout, aby se naše přiblížení k propasti o něco málo oddálilo. Konfiskace zlata či „bankovní prázdniny" by nevyřešily žádný z našich zásadních problémů, ale politikům a centrálním bankéřům by tato opatření dala více času na to, aby mohli dokonale zpackat vše, co se dá. A to je důvod, proč bychom se na tuto eventualitu měli připravit.
