Je těžko představitelné, že by ministr financí oznamoval za první čtvrtletí rekordní schodek 166 miliard a jedním dechem dodával, že schodek za celý rok bude pod 300 miliardami. Tedy bylo. Poté co správu státních financí zle poničilo duo Andrej Babiš a Alena Schillerová (oba ANO), se nyní Zbyněk Stanjura (ODS) už dostává zcela mimo realitu.
Výdaje na sociální dávky razantně rostou a daňové příjmy je ztratily zcela z dohledu. Už tak hodně rozevřené nůžky příjmů a výdajů se ještě více rozevírají. Je pravda, že ministra Stanjuru může ještě zachránit výběr daně z mimořádných zisků, případně tučná dividenda z energetického kolosu ČEZ. Nicméně každému je jasné, že rozpočet už nyní nevychází. Ekonomové se shodují, že vládou schválený rozpočtový schodek 295 miliard je iluzorní a bude problém se dostat i pod hranici 350 miliard.
Tedy každému to vlastně jasné není - ministr Stanjura a premiér Petr Fiala (ODS) dál trvají na svém, že vše je v pořádku. To ovšem s pravicovou politikou vyrovnaných rozpočtů a fiskální odpovědnosti vůči budoucím generacím nemá vůbec nic společného. Šetření se zjevně nedaří a odkládání zvýšení daní jen navyšuje státní dluh o další úroky. Pokud tato "pravicová" politika bude pokračovat dál, výsledkem budou po dalších volbách takové sazby daní, o kterých se nesnilo ani kdysi vlivným levicovým stranám ČSSD a KSČM.
Šetřit nechceme
Vládní pětikoalice nyní chystá reformu veřejných financí a nepochybně tam budou dobré nápady. Navýší se daně z neřestí. Rozloučíme se se státní dotací na stavební spoření, které bylo na vše, jen ne na bydlení. Osekají se jistě i některé další výdaje. Nicméně to celé dá dohromady jen pár miliard, zatímco státnímu rozpočtu každý rok chybí stamiliardy. Na zásadnější úsporné kroky přes všechnu rozhodnou předvolební radikální rétoriku vláda dosud nesebrala odvahu. Nebyla dokonce schopna zrušit ani Babišovu nesystémovou státní dotaci na jízdné pro studenty a seniory, protože ta se za svůj krátký život stala celkem pochopitelně velmi populární.
A co hůře, jakmile něco vláda ušetří, hned něco jiného o tu samou částku navýší. Dobře je to vidět na líté bitvě o snížení mimořádných valorizací penzistům. Vládu ušetření asi 20 miliard stálo ohromný politický kapitál, ale vůbec jí nevadí, že v letošním rozpočtu má za dalších 20 miliard novou nesystémovou dávku takzvaného výchovného pro chudé i bohatší důchodkyně za každé vychované dítě. Bude zajímavé, až zástupce vlády u Ústavního soudu bude hájit snížení valorizací a vysvětlovat, proč některé desítky miliard vládě stojí za zásah na samé hraně ústavy a jiné naopak vůbec.
I kdyby se nakonec vláda tento rok v avizované reformě odhodlala k zásadnějšímu šetření, veřejné finance to nezachrání. Od roku 2020 má Česko již stabilně rozpočty se schodkem mezi 300 až 400 miliardami a ač ministr financí hýří optimismem, tento rok to nebude o moc jiné.
Ultralevičák Topolánek
Pokud tedy stát neumí šetřit, je třeba prolomit tabu o nezvyšování daní. Zrušení superhrubé mzdy a radikální snížení daní z příjmu fyzických osob v roce 2020 s výpadkem dnes již přes 100 miliard ve státním rozpočtu pohřbilo nejen rozpočtovou zodpovědnost. Ale i předchozích 30 let pravicové politiky udržitelných nízkých daní. Ať už vládl Václav Klaus, Mirek Topolánek či Petr Nečas, ti také rádi slibovali nižší daně, ale realizovali je, jen když je mohli udržet v delším časovém období. Krátkodobé snížení daní bez adekvátních úspor eráru totiž znamená dluh a státní dluh není nic jiného než vysoké daně v budoucnu. Klaus, Topolánek i Nečas věděli, že za takovou politiku by byli ihned rozpočtově odpovědnou ODS obviněni z populismu a umetání cesty levičákům k budoucím velmi vysokým daním.
Ale časy se mění. Petr Fiala se při rušení superhrubé mzdy rozhodl pro velmi nebezpečnou spolupráci s ANO na demontáži státního rozpočtu, jen aby si Babiš nemohl přisvojit image bojovníka za nízké daně. Výsledkem je dnešní extrémní nerovnováha mezi daňovými příjmy a výdaji státního rozpočtu.
Z pohledu dnešní ODS tak je i jeden z nejúspěšnějších předsedů stran Mirek Topolánek nebezpečným ultralevičákem. I ten kdysi podnikl poměrně rozsáhlou reformu veřejných financí, výběr daně z příjmu fyzických osob však ponechal nad 10 procenty celkového zdanění, protože jít níž by bylo již nezodpovědné. Spolupráce Babiše a Fialy ale docilila, že po 30 letech jsme se propadli pod tuto hranici. Kdo má pocit, že je to tak správné, protože nízké daně z příjmu jsou přece pravicové, tak ať si uvědomí, že ze zemí OECD menší výnos z příjmové daně má už jen Kolumbie a Kostarika.
Lež má drahé nohy
Dokud si vláda nepřizná, že radikální snížení daní z příjmů byla hloupost, veřejné finance se nezhojí. Na jedné straně chybí státnímu rozpočtu každý rok přes 100 miliard, což je asi polovina celkového strukturálního schodku. Na druhé straně vláda horko těžko po jednotkách miliard loví jednotlivé úspory. To nikdy nemůže lícovat.
Pětikoalice již dobře ví, že bez zvýšení daní to nepůjde, nicméně zkouší, zda by nemohla zachovat alespoň svůj hlavní slib o nezvyšování supernízké daně z příjmu. Takové úvahy však mají vždy velmi špatné konce. Nelze zvyšovat sociální pojištění, protože to je již extrémně vysoké a Česko je jediná země Evropy, kde výběr sociálního pojištění dělá polovinu všech daňových příjmů. Stejně nerozumné jsou nápady STAN a TOP 09 na zvyšování základní sazby DPH. Ta je v evropském srovnání nadprůměrná a hlavně je to v čase rekordní inflace politická sebevražda. A ač vláda daní z mimořádných zisků vlastně zvýšila firemní daně, nezdá se, že by něco takového chtěla natrvalo.
Řešení je tedy jednoduché: buď přiznat předvolební lež a zvýšit zas daně z příjmu fyzických osob na úroveň, se kterou byly spokojeny i předchozí pravicové vlády a která již tehdy v evropském srovnání byla dost nízká. Anebo zůstat v "pravicovém" klubu s Kolumbií a Kostarikou a čekat, až státní dluh bude tak obří, že se sazby daní nebudou zvedat o procenta, ale o násobky.
