Bylo před volbami a nejeden komentátor veřejně varoval před úspěchem "populistických stran". I když ne každý měl tu odvahu slovy klasika "nebýt slušný a říct jména", bylo jasné, že tím míní SPD, Motoristy, hnutí Stačilo! a možná i ANO. Teď je po volbách, a ať už se další vývoj bude ubírat libovolným směrem, je zjevné, že "populisté" uspěli. Zajímavé ovšem je, že extremisté, kteří chtěli změnit politické zřízení - tedy zejména Stačilo! - naopak velmi přesvědčivě prohráli.
Příběh o škodlivém populismu samozřejmě žije dál. Z hlasitého mediálního apelu (který, jak z dlouhodobých zkušeností víme, často vede k přesně opačnému výsledku) se však stalo spíše uražené intelektuální bublání, že ti populisté budou sestavovat vládu. Nabízí se otázka, zda není namístě zamyslet se nad tím, zda onen populismus ve skutečnosti není přirozená reakce veřejnosti na selhání elit. A zda by se nyní již odcházející elita neměla spíše poučit z jeho důsledků.
Populistické strany si uvědomily, že veřejnost se něčeho bojí. A že má pocit, že vládnoucí elita na její obavy nereaguje, či je dokonce zlehčuje a zesměšňuje. Pocit bezmoci a znevážení funguje jako silný negativní motivátor a vede k akci. Důsledkem toho je, že lidé přišli k volbám a volili tak, jak volili.
Co mohlo být těmi obavami, které vehnaly veřejnost do náruče populismu? Přirozenou odpovědí na tuto otázku by byla kombinace krizí, kterým čelíme již pět let - tedy covid, válka na Ukrajině, inflační šok, válka v Gaze a proměny na geopolitickém kolbišti. Ale já se domnívám, že skutečné ohrožení přichází od našich vlastních elit. Pojďme se na ně tedy podívat.
Na plánovaný systém emisních povolenek pro domácnosti můžete mít jakýkoli názor, ale jednu věc mu nelze upřít: jeho schválení současné vládě prošlo mezi prsty. Podporovala to, aniž by si byla vědoma následků, které to bude mít. Velmi pravděpodobně neposlouchala odborníky a poradce, kteří ji varovali. Tento typ selhání z nedbalosti má tu vlastnost, že jej promíjíme sobě blízkým, ale máme tendenci za něj mnohem přísněji trestat ty, kteří drží moc. Politik si nedbalost nesmí dovolit, je to selhání.
Plánovaná - momentálně stažená - unijní iniciativa na špehování soukromé komunikace Chat Control je další podobný případ. Její škodlivost nespočívá v praktické náplni, která nám evokuje nejhrubší totalitární režimy, ale v tom, že se jedná o něco, co vychází z konceptu severského řízení státu - kde má snad své místo -, ale v naší kultuře je vysoce riskantní.
I zde politici selhali, protože neformálně vůbec připustili diskusi o něčem, co je v příkrém rozporu s našimi hodnotami, a podnikli obranné kroky až před formálním hlasováním. Tedy nezastali se svých občanů.
V příkladech bychom mohli pokračovat. Migrační pakt, stejně složitý jako obě předchozí iniciativy, z pohledu občana podobně nepřijatelný (protože obsahuje prvek vynucené redistribuce migrantů, tedy "někdo nám sem bude někoho stěhovat"). Společně s neschopností vládních politiků efektivně hájit zájmy svých voličů (třeba drobných podnikatelů v případě ODS) se stalo něco zvláštního: lidé se začali ohlížet po tom, kdo jim nabídne to, co chtějí. Kdo se jich zastane. A vyhráli populisté.
Autor je firemní sociolog.
