Je to už hodně starý příběh. V létě roku 1989 se východoněmecký mladík Thomas Bartsch pokusil utéct přes železnou oponu na Západ. Plán mu ale nevyšel, byl zasažen ostrým nábojem, zatčen a skončil ve vězení.
Za průstřel kolene, který mu během zásahu způsobili českoslovenští komunističtí pohraničníci, Bartsch loni - po letech tahanic - vysoudil směšných 5500 korun odškodného. Obrátil se proto se stížností na Ústavní soud, který mu teď dal za pravdu a vyzval českou justici, aby se případem začala znovu zabývat.
Pro poškozeného je to dobrá zpráva - získal naději, že se konečně dočká nápravy staré křivdy. Pro společnost je to pak důležitý okamžik, který stojí za to si zapamatovat.
Čekání není svoboda
Neúspěšný pokus o útěk se odehrál jen necelé čtyři měsíce před pádem Berlínské zdi. Kdyby byl Bartsch ještě pár týdnů počkal, mohl odjet na Západ třeba autobusem a ve zdraví. Což samozřejmě nemohl tušit. Stejně jako to nemohl tušit voják, který jej zmrzačil. A jako to nemohl tušit nikdo z těch, kteří se podíleli na Bartschově zatčení a vydání východoněmecké tajné policii. Tolik snahy všichni aktéři vynaložili - a nakonec se projevila nejen jako zbytečná, ale ještě se obrátila proti nim.
Přesněji řečeno, pohraničníka bezprostředně po "úspěšné akci" jistě pochválili a mohl se tím celé léto chlubit. Zůstal ale na svůj výkon pyšný ještě na podzim? Kdo slouží zlé moci, nikdy nemůže vědět, v jakou chvíli na to doplatí. Nemůže vědět, kdy se jeho vyznamenání změní v hanbu a jeho oceňované skutky v trestné činy. I když to velmi dlouho vypadá, že věci už napořád zůstanou tak, jak jsou, změna nakonec vždy přijde. Zpravidla nečekaně.
Příběhy, jako je ten Bartschův, jsou varováním pro slepé služebníky bezprávných režimů. Krom toho ale také vznášejí naléhavou otázku, zda svoboda, jíž se člověk prostě jen dožije, má stejný charakter jako ta, pro kterou je ochoten riskovat úplně všechno. Nakolik si lidé "vyčekané" svobody vlastně váží, jak s ní zacházejí, jak o ní přemýšlejí a jaký k ní získávají vztah?
Slepá a ještě chromá
S vyčkáváním však v našich končinách každopádně musí počítat každý, kdo je přesvědčen, že úsilí o nápravu starých křivd má smysl. Bartschovi bylo v roce 1989 třiadvacet let, letos má sedmapadesát - a spravedlivé odškodnění stále ještě nedostal. Ba co víc, musel přihlížet tomu, jak lidé odpovědní za střelbu na československých hranicích jeden po druhém zdárně unikají důsledkům svých činů. V jeho zemi byli přitom vrcholní funkcionáři za totéž odsouzeni už v roce 1997, tedy před více než čtvrtstoletím.
Bartsch nepochybně projevil odvahu a prokázal, že pro svobodu je ochoten podstoupit mnohé, jen si při tom vybral dvojitou porci smůly. Jednak proto, že byl dopaden. A jednak proto, že právě v Československu, v jehož nástupnickém státě má spravedlnost nejen zavázané oči, ale i kulhavé nohy.
