V sobotu večer, týden před koncem křesťanského půstu, výjimečně zhasla také světla, která jsou jinak zapnutá celý rok, i když to není potřeba. Nastala totiž pravidelná Hodina Země.
S předvelikonočním postním obdobím nemá tento globální happening zřejmě nic společného. Jde jen o to, symbolicky naznačit, jak svou rozežraností - v nejširším významu toho slova - ždímáme planetu.
V tomto smyslu je to akce bohulibá. Dala by se přirovnat asi k tomu, když se někdo dostaví na Dušičky na hřbitov, a jinak si celý rok na zemřelé skoro nevzpomene.
Anebo ještě jinak: Ztlumit na hodinu nesmyslný světelný park, to je něco jako krabičková dieta v podání konzumenta hamburgerů. Jako „detox" po vánočním obžerství. „Půst" po návratu ze zabijačky.
Poptávka po půstu stále roste, úměrně přesycení potravou, informacemi, věcmi, zábavou, tempem. Extrémní antipostní událostí jsou olympijské hry: Rychleji, výše, silněji, a co nejsledovaněji.
Podstatné přitom je, aby půst měl nějakou nálepku, abychom si ho mohli odbýt a odfajfkovat, mít splněno. A pak, uklidněni, začít s obžerstvím nanovo.
V tom se světská a náboženská postní praxe navenek až tolik neliší. Také křesťané se postili a postí, protože „přišel čas" a protože jim to přišlo jako dobrý nápad. Kardinální rozdíl je ale ve vědomí hlubšího smyslu celé akce a v tom, že ji věřící člověk dělá hlavně pro sebe, ne na odiv. Ne jako „akci" v obchodu se sekačkami.
Střídmost je ctnost. A ty se, jak známo, jen velmi špatně „pořádají", „organizují", natož „fetišizují" jako něco, k čemu se můžeme upnout. Což naopak u půstu typu „držení diety" není žádný problém. Neztloustnout nebo jít pěšky, protože je Den bez aut, je správné. Ale čeština zná i jedno pěkné slovo: huráakce.
Půst, který by skutečně dával smysl, by musel být mnohem přísnější než kampaň „nesvítí někde zbytečně". Je z čeho vybírat: Nejezdit tolik autem. Nejezdit po městě terénní limuzínou. Jezdit pomaleji. Nekupovat balenou vodu. Neklikat nadarmo. Nehltat zprávy, hlavně ty špatné a ještě horší, když stejně už víme, co se děje. Půst od zvědavosti. (Návštěva výstavy preparovaných těl je zcela vyloučená.) Půst od hodnocení - nemít pořád a hned na všechno názor, nechat alespoň chvíli věcem čas, ať zůstanou, jak jsou. Půst od růstu, od čísel, tabulek a grafů. Netlačit na pilu. A necpat se, samozřejmě. Nehltat.
Není to nic převratného, jen obyčejná očista těla a ducha. Když ji pojmeme jako lázeňský pobyt (s návratem do starých kolejí), je to pořád lepší, než nic. Ale také to nic podstatného neřeší. Jen jsme si - snad díky posledním zbytkům pudu sebezáchovy - odfrkli, případně pohonili firemní image, možná ulevili špatnému svědomí. Za pět minut dvanáct.
