reklama
 
 

Půst od vepřo-knedlo-zela proti půstu od pomluvy a nenávisti

19. 2. 2015 10:00
Ani to mnozí nevíme, ale žijeme v období půstu. Postit se ale nemusí znamenat jen to, že shodím přebytečná kila.

Ve středu 18. února, tedy na Popeleční středu (dies cinerum), začal čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Pro křesťany, u nás především pro katolíky, a mezi nimi pak pro ty, kteří dodržují stará pravidla. Věřící člověk vnímá půst zásadně jinak než pohan. Je to pro něj součást církevního roku, postí se pravidelně. Katolíci by se měli postit každý pátek (nejíst maso), ale pak existují další půsty, mezi nimi i ten čtyřicetidenní.

Nevěřící se může ptát, jestli pro něj má půst smysl. Jestli má jiný smysl než ten moderní, zdravotní. Protože onen zdravotní půst je takřka dokonalé převrácení původního smyslu tohoto druhu sebeodpírání si. Zatímco půst u věřících (nejen u křesťanů samozřejmě) vede od „věcí těla“, od tělesných potřeb, od tělesného diktátu směrem k věcem duchovním, půst zdravotní člověka ještě víc soustředí na jeho vlastní tělo. Na pohodu, jež je vykoupena menší nepohodou.

Mezi oběma druhy půstů se rozprostírá hluboký příkop, rozdíl. U půstu zdravotního si pěstujeme výkonnější tělo, čistíme si buňky a orgány a svaly, soustředíme se na své maso a kosti, „člověk to dělá pro sebe“. U půstu náboženského bychom si měli čistit duši, ale ani to není zdaleka přesné. Náboženský půst by měl mít ještě mnohem zásadnější smysl: vyznání vin, uznání vlastní, lidské slabosti, odpoutání se od sebe, od svých potřeb a představ, obrácení se k Bohu a k lidem okolo sebe, kteří mě potřebují. Skoro se dá říct „člověk to dělá proti sobě“.

Pěstovat půst zdravotní jistě není nesmysl. Přinejmenším se člověk učí aspoň maličko ovládat, odpírat si, nepodléhat vlastním rozežraným buňkám, nenechat se jimi řídit. Navíc se mu obvykle skutečně fyzicky uleví, „odlehčí se“. Půst duchovní, náboženský, s těmito přínosy vlastně nemá mnoho společného. Připomíná spíš otevřené okno. Připomíná člověka, který byl uzavřen v nevětraném bytě s neustále zataženými, těžkými závěsy, který najednou jednu tu záclonu rozhrne, otevře okno, podívá se ven a vidí nové věci, pustí dovnitř čerstvý vzduch.

Pokání a vyznání vin (jak nemoderní)

Půst původně (a pro mnohé snad ještě i dnes) souvisí s vyznáním nedostatečnosti a vin a s pokáním. V tom jde naprosto proti modernímu společenskému trendu, který má pokání spíš za slabost, pochyby o sobě za varovné znamení. Už dětem ve škole dnes učitelé říkají: „Musíš se umět prodat, musíš být sebevědomý, musíš se prosadit.“ Do toho se vědomí viny, u křesťana stálé vědomí hříchu (nikdo není bez hříchu), těžko vejde.

Půst věřícího není především půstem od jídla, nýbrž půstem od sebe. V raném křesťanství se musel na začátku půstu veřejně kát ten, kdo spáchal velký hřích. Byl veřejně vykázán z kostela až do Velikonoc. Dnes už se to nedělá, kostely by se značně vyprázdnily. Církve pěstují obecné, neadresné vyznávání vin, hříchu, nejen před půstem a při půstu, ale vlastně při každé bohoslužbě. Věřící si nenamlouvá, že je dokonalý, věčný, omnipotentní. Samo sebou se hromadné vyznání vin často mění v mechanismus, který nic neznamená. Ale přece je to, oproti většinové české společnosti, nepřehlédnutelná odlišnost.

Na Popeleční středu, při startu předvelikonočního půstu, se katolíci mají postit velmi přísně. Připomínají si mimo jiné, že nebudou žít na věky. Kněz jim říká: „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ A ještě: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ Hmotné, pomíjivé statky včetně našeho těla jsou přirovnány k prachu (popelu) a postící se je od nich odháněn, odkazován k hodnotám duchovním, jež mají být pro věřící trvalé, nepomíjivé.

V židovském náboženství má půst ještě jeden význam. Podobně jako křesťané i židé usilují o duševní očistu, o vnitřní usebrání, ale zároveň zde půst nahrazuje oběť. Jenom místo zvířete, místo jeho masa a tuku, člověk obětuje něco ze sebe sama. Tím, že nejí, vyjídá "sám sebe", své maso, tuk, svoje zásoby.

Přiznat si, že nejsem lepší než moje děti

Křesťané, kteří berou půst vážně, se od židovského pojetí půstu coby oběti příliš neliší. Někteří kněží učí: postit se nabývá hlubšího smyslu tehdy, jestliže nejde ani tak o to, že sebe trápím hladem, ale o to, že se něčeho svého odřeknu ve prospěch jiných lidí. Banálně vyjádřeno, místo abych se nacpal svíčkovou, dám jídlo nebo peníze třeba bezdomovci. (Je to něco podobného, jako když na Vánoce věnujete rodině místo zájezdu k Jadranu čističku vody pro nějaké chudé Afričany.)

V protestantské tradici pak půst může být i cestou ke druhým. Nejde ani tak o „nejedení“, „necpaní se“, ale o to, že se zřeknu třeba nechuti k někomu ve svém okolí. Že ho přestanu pomlouvat, že mu přestanu škodit, že mu podám ruku na usmíření, i když se mi nechce. Nebo místo toho, abych večer padl na kolena před televizí, budu se věnovat svému dítěti. Nevyrazím jako každou středu do hospody s kumpány a nevrátím se namol, ale zůstanu doma se ženou... Forem takového půstu najdeme víc.

To všechno je pro pohana jistě představitelné. Křesťanský půst je ale pro věřícího především cestou k Bohu. Jako by mezi Bohem a člověkem stálo jeho tělo, a on je proto během půstu odstrčí z cesty, aby měl lepší výhled nebo přístup. Tohle je pro nevěřící neskousnutelné, v Boha prostě nevěří, jsou „dospělí“, nepotřebují Otce. Nepotřebují velikonočního Ježíše, božího Syna, který se za ně obětuje na kříži, vezme na sebe jejich viny.

Ale jiné významy půstu pro pohany nejsou tak docela k zahození. Přiznat si, že věci dělám často špatně, že nejsem dokonalý, že nejsem lepší než muži a ženy okolo mě, nebo třeba než mé děti, to není k zahození. A obětovat svou lenost a pohodlnost ve prospěch dejme tomu rodiny, i to může pomoct. Třeba mým vztahům. Odmítat půst v jeho hlubší rovině, v rovině oběti, možná znamená dost se ochuzovat.

autor: Martin Fendrych | 19. 2. 2015 10:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama