Před týdnem v této rubrice vyšel komentář s názvem "Protiruská plynová fronta se drolí. Evropa začíná přešlapovat". Po týdnu je bohužel možné dodat, že se už rozdrolila. Podle agentury Bloomberg čtyři evropští odběratelé platí Kremlu za dodávky v ruské měně. Dalších deset zemí si pak úslužně otevřelo rublové účty u Gazprombank, což odporuje přijatým sankcím.
Kdyby unie nebyla tak nemožně nejednotná, Putin by nikdy nepřikázal zastavit dodávky plynu do Polska a Bulharska s tím, že přes dotyčné země mají ale proudit dál do těch méně vzpurných. Pokud by Moskva stála před volbou buď vypnout plyn všem, nebo nikomu, nikdy by se jí kohouty zavřít nevyplatilo. Bohužel je ale nyní evropská soudržnost naleptaná a unijní heslo "Jednotná v rozmanitosti" nyní v praxi znamená "Jednotná v rozmanitých měnách".
Naděje umírá poslední - náprava je ještě možná, ale vše bude už jen těžší, než být mohlo i mělo. Ukrajině bychom mnohem více pomohli, kdyby unijní lídři jezdili méně vlakem do Kyjeva, o to víc ale s Ruskem bojovali na energetické frontě.
Solidarita, která zatím není
Ponížená cesta rakouského kancléře Karla Nehammera do Kremlu a Orbánovo ostentativní lákání Putina na mírové jednání do Budapešti představují jen špičku poklonkování, jež část Evropanů před Moskvou provozuje, jen aby do jejich zemí dál proudil ruský plyn.
Jakmile se Putinovi podařilo alespoň desítku zemí vystrašit natolik, že byly ochotné srazit paty a přijmout kremelská pravidla hry, rozhodl se pro útok. Vybral si k němu hraniční země - Polsko a Bulharsko -, které tantalovsky potrestal tím, že přes jejich území může strategická surovina dál proudit, ony se jí ale nesmějí dotknout.
Nezbývá než doufat, že se teď evropští lídři dokážou znovu vzpamatovat tak jako v únoru. Všichni - včetně těch českých - dennodenně slibují, jak se do roka, dvou, pěti slavně odstřihnou od ruských dodávek. Čas k činům je ale právě teď. A prvním krokem nyní musí být okamžitý návrat k platbám jen a pouze v eurech. Protože přesně tak jsou uzavřeny smlouvy. Země, které se od nich odchylují, nedodržují sankce, které samy odsouhlasily.
Zároveň je třeba garantovat, že produktovody nejsou jednosměrné a unijní státy si v případě ruského vydírání vypomohou. Už na počátku měsíce o tom hovořil slovenský premiér Eduard Heger po setkání se svým belgickým protějškem Alexandrem De Croo: "Potřebujeme, aby země na sever, na jih nebo na západ od nás prokázaly vůči nám solidaritu, pokud dojde ke změně tohoto zdroje." Řečeno lapidárněji: zatímco jsme dosud byli prvními příjemci plynu z Ruska, nyní můžeme být snadno na konci řetězce a je třeba, aby na nás také něco zbylo. Belgický premiér svého kolegu podpořil, ale závaznou garanci zatím sedmadvacítka nepřijala, což zbytečně ponouká ty slabší mezi evropskými politiky, aby se podvolili Putinovým podmínkám.
Jde o téma, které je naprosto zásadní především pro Česko - jakožto zemi, jež je na ruském plynu v Evropě jednou z nejzávislejších. V případě definitivní energetické roztržky unie s Kremlem čekají na zdejší podniky i domácnosti extrémně těžké chvíle.
Místo činu: Schwedt
Jak důležité je stát proti Putinovi na energetické frontě zcela jednotně, dobře ilustruje aktuální dění v Polsku. To má nyní utažené plynové kohouty jistě zčásti i proto, že patří k nejaktivnějším podporovatelům bránící se Ukrajiny. Není to ale důvod jediný. Abychom pochopili proč, je třeba na chvíli přesunout pozornost od ruského plynu k ruské ropě. Na té není Evropa natolik závislá, a chystá se proto zahrnout zákaz jejího dovozu do šestého balíku svých sankcí, jimiž chce pokračovat v trestání Moskvy za agresi vůči Kyjevu. Každý z členských států se na tento krok připravuje.
Německý ministr hospodářství Robert Habeck už dokonce oznámil, že Berlín se Putinovy ropy zbaví během několika dnů. Má ale problém v podobě rafinerie v braniborském Schwedtu, která patří Rusům. Lze ji sice vyvlastnit, nicméně pak je třeba zachovat její provoz - a potřebné trubky k ní odjinud než z Ruska v tuto chvíle nevedou. Němcům se už ale ve spolupráci s Poláky podařilo najít řešení.
Jde o příběh dosti důležitý na to, aby neunikl pozornosti Kremlu, jenž se nyní právě sankcionováním Poláků snaží zamezit velmi pokořující situaci, jakou pro něj představuje hrozba, že by se ještě před dvěma měsíci velmi proruské Německo najednou zcela obešlo bez jeho ropy.
Kdyby evropské státy dokázaly udržet jednotnou energetickou politiku vůči Moskvě, žádné podobné vydírací páky by Putinovi v ruce nezůstaly. Bohužel mu je ale zatím ke své škodě stále nabízíme.
Jak je ti Česko? Těžko
Vzhledem k naší závislosti na ruských surovinách je jednotný evropský postup jedním z nejvyšších českých zájmů. Poláci už deklarovali, že ropu od Moskvy nepotřebují a jejího plynu se chtějí definitivně zbavit do konce roku. My takové možnosti zatím nemáme a naší jedinou nadějí tak zůstává unijní solidarita.
Ministr průmyslu Jozef Síkela se jistě snaží. Ropu, jež k nám proudí potrubím Družba, bude možné nějak nahradit dodávkami z trubek TAL a IKL. Za diplomatické asistence státu už také plynoví dodavatelé hledají kontrakty v Norsku a poptávají i zkapalněnou verzi suroviny. Nic z toho ale nedokáže zabránit brutálnímu energetickému šoku, kterému bychom byli vystaveni, pokud by se Kreml rozhodl ze dne na den otočit našimi kohouty.
Nic jiného tedy v tuto chvíli není větším českým národním zájmem než udržení evropské jednoty. Protože zatímco s jednotlivými zeměmi se už Putin naučil si pohrávat jako kočka s myší, zastavit dodávky plynu pro celou sedmadvacítku si v tuto chvíli dovolit nemůže.
