Jak si tento prvek stál v letošní krátké, horké a intenzivní kampani? Sluší se hned zpočátku předeslat, že vcelku nijak. V předchozích letech otázka Jaderné elektrárny Temelín či "minulostní" problematika (zejména tzv. "Benešovy dekrety") těšily vděčnému zájmu politiků, médií i veřejnosti na obou stranách hranice (a z obou stran také přilétaly výroky skloňující ve všech pádech spojení "národní zájem"). Letos - ticho po pěšině.
Co se týká "minulostní" tématiky, v průběhu kampaně i před ní existovala snaha sudetských organizací přesvědčit politické strany o tom, aby se na spolkové úrovni postavily za zájmy vysídlenců a pokusily se na tomto tématu profilovat. "Ne" spolkových politiků bylo v tomto ohledu - jednoznačné nikomu se po bolestivém procesu normalizace českorakouských vztahů nechce pouštět do této obtížně uchopitelné a nevypočitatelné matérie. Navíc - "svobodomyslný" liberálně-nacionální tábor, který snad nejzavileji rozehrával struny proti-českého sentimentu rozdíráním neuralgických bodů vzájemného soužití se pro právě uplynulé volby bezpečně upnul k jinému objektu - přistěhovalcům a cizinecké problematice obecně.
JE Temelín ovšem představuje za daných okolností jinou váhovou kategorii: na stole leží čerstvé rozhodnutí Evropského soudního dvora, umožňující lineckému zemskému soudu projednat otázky spojené s bezpečností JETE; řada menších či větších poruch v JETE se zdá nebrat konce; dostavění druhého bloku elektrárny je nadále otevřené, stejně tak jako celé kolaudační řízení.
Tradičním útočištěm odpůrců JETE je Horní Rakousko. V pozoruhodné symbióze zde působí nevládní organizace, zaměřené proti Temelínu, se zemskou vládou lidoveckého hejtmana Josefa Pühringera, který pro ostré slovo proti JETE nechodí daleko. Právě v této zemi nechybělo značné úsilí posunout "temelínskou agendu" při volební kampani na celospolkovou úroveň. Co však (až na ojedinělé výjimky) chybělo, byla ochota spolkových politiků se k tomuto tlaku podvolit.
Při vysvětlení této neochoty se již nelze opírat o pouhé tvrzení, že rakouská společnost otázku JETE nevnímá tolik citlivě, jako v minulosti. Je pravda, že volební kampaní hýbala jiná témata, ale koneckonců jsou to stranické sekretariáty, které rozhodují o tom s čím a jak budou burcovat potencionální voliče.
Klíč je tedy třeba hledat i jinde. Podívejme se například na dosluhujícího kancléře W. Schüssela: za současným řešením sporu okolo JETE (dohoda z Melku etc.) stojí právě jeho politika a jeho dvě vlády. Podvolit se proti-temelínskému tlaku by pro kancléře znamenalo pohřbení celého vlastního dosavadního postupu. K tomu je třeba přičíst mimořádnou bilaterální citlivost celého tématu, při vědomí relativně dobře fungujících vzájemných česko-rakouských vztahů.
Celou věc nicméně nebylo možné jednoduše smést ze stolu - připomeňme, že i v uplynulém volebním období došlo v rakouském parlamentu k několika interpelacím ohledně neplnění dohod k Melku, což svědčí o vitalitě problému i na té nejvyšší politické rovině. Zamezení politizace "temelínské otázky" tak předpokládalo nejen vysokou dávku vůle, ale také obratnosti. Rakouští vládní činitelé museli nalézt přesvědčivou a pečlivě vyváženou polohu, kdy na jedné straně budou považovat dosavadní řešení okolo JETE za účinné a dostačující, na druhé straně se nezbaví práva s českou stranou aktivně komunikovat. Taková pozice se nabídla právě při postoji k procesu z Melku. Byť byly všechny aktivity, předpokládané melkským dojednáním, naplněny, žádné formální završení tohoto procesu, které by rakouské straně vzalo onu nadstandardní možnost se k JETE vyjadřovat, nebylo uskutečněno.
Nutno dodat, že k tomuto řešení svou měrou přispěla i česká diplomacie, která na všech úrovních a na obě strany neúnavně zdůrazňovala nutnost "nepolitizace" jaderné elektrárny Temelín. Nejen to - v průběhu volební kampaně se česká strana zdvořile vystříhala jakýchkoli prohlášení týkajících se kontroverzních temelínských témat (jako například dostavění druhého bloku či kolaudačního řízení). Rakouské vládě tak byl poskytnut potřebný prostor pro manévrování.
Těžko usuzovat, zda vidina kvalitních a normalizujících se bilaterálních vztahů mezi Rakouskem a Českou republikou začíná převažovat nad vidinou okamžitého politického zisku. Pravděpodobně nikoli - vždy záleží na okolnostech a konkrétních aktérech. Uplynulá volební kampaň v Rakousku nicméně jasně ukázala, že při existující politické vůli a základní dávce obratnosti lze i z vypjatých politických témat učinit selanku víceméně technického charakteru. Věřím, že každý, kdo vzpomene na vzájemné nekonečné česko-rakouské hašteření z přelomu století z toho má dobrý pocit.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně