"Chodím po Broadwayi, hladov, sem a tam, tam a sem…" Ne, tento text není o kamarádech táborových ohňů. Ale o základních lidských potřebách, například že každý si občas musí odskočit. A co všechno se může stát, když není kam.
Kavárenský řetězec Starbucks v úterý na pár hodin v USA zavřel osm tisíc svých provozoven a 175 tisíc jeho zaměstnanců prošlo školením v toleranci vůči lidem všech barev kůže. Příčinou byl incident, při kterém v dubnu ve Filadelfii zavolal manažer jednoho tamního Starbucksu na dva černošské mladíky policii a nechal je vyvést v poutech.
Není sporu, že v americké společnosti (stejně třeba jako v té české) mnozí hledí na spoluobčany "menšinových barev" s podezřením, s obavou. Nebo to řekněme jasně, s podprahovým rasismem, byť se tomu silou racionální vůle bráníme a máme sami ze sebe divný pocit.
A v tomto smyslu je dobře, že Starbucks a jeho zakladatel Howard Schultz dělají, co dělají. A mimochodem, ten krátký film, který pro Starbucks připravil černošský dokumentarista Stanley Nelson a který se v úterý promítal na školeních, za těch osm minut našeho bělošského času stojí.
Ale bylo to na začátku 90. let, kdy jsem poprvé brouzdal po Manhattanu nahoru a dolů, tam a sem, a měl jsem jeden problém. Neměl jsem si kam odskočit. A tahle zkušenost se od té doby nezměnila, naopak jsem si to od té doby ověřil v řadě dalších amerických měst.
Ve Washingtonu, v Detroitu, v Atlantě nebo právě ve Filadelfii. Všude je to podobné a je to zvláštní věc, ale v Americe prostě nejsou veřejné toalety.
V newyorském metru kdysi bývaly. V keramických obkladech stanic dodnes můžete číst nápisy Muži - Ženy, ale už jen jako připomínku zašlých časů. Teď jsou tam trafiky, hospodářské místnosti. A například v mladším, modernějším metru ve Washingtonu se už ani neobtěžovali toalety zřídit, stejně jako nejsou nikde jinde ve městě.
Chodíte po New Yorku nebo po Washingtonu a přemýšlíte, jestli se Američané stydí za své tělesné potřeby, když je takhle popírají. Nebo jestli je to spíš proto, že v tvrdém kapitalismu se veřejné záchodky nerentují, a tak je nikdo nezřizuje a neprovozuje.
A hlavně si ukládate do hlavy mapu kaváren Starbucks a to, kde si můžete odskočit zadarmo. A kde si naopak musíte alespoň něco koupit, neboť kód k otevření toalety je vytištěný na účtence. I když v takovém případě ještě můžete jít takzvaně "na hyenu", to když vám uživatel před vámi předá otevřené dveře.
Mně osobně chvíli trvalo, než jsem se odhodlal. Připadalo mi hloupé chodit do Starbucksu jen na malou, a tak jsem si vždycky koupil kafe. Jenže znáte to, po kafi se může chtít brzy znova.
Teprve když jsem ve Starbucksu na Dupont Circle v centru Washingtonu viděl, jak si tam dveře od toalet předávají voňaví, dynamičtí, sebevědomí kravaťáci z tamních think-tanků a lobbistických kanceláří, jsem svůj začarovaný kruh (kafe + toaleta = další kafe + toaleta…) přetnul.
Ti dva černošští mladíci ve Filadelfii nešli na kafe, ale ani si nešli pro problém. Jen si chtěli odskočit. Měli však smůlu, že narazili na přísnou obsluhu, která je nechtěla na toaletu pustit, pokud si něco nekoupí. Hoši se rozhodli to "vysedět" a skončilo to tím, že je policie vyvedla v klepetech.
Úterní školení Starbucksu proti rasovým a jiným předsudkům reagovalo na to, že bílým by se to pravděpodobně nestalo. Jenže o rasismu tenhle příběh opravdu primárně není.
Je o tom, že když v Americe "musíte", tak prostě jdete do Starbucksu.
