V pondělí odpoledne byla uzávěrka přihlášek na nového ředitele České televize. Mnoho slov už bylo zveřejněno na téma co všechno bude muset udělat. Ještě více se jich asi objeví v souvislosti s více či méně reformními projekty kandidátů. Jeden zásadní úkol pro nového šéfa však zatím zmíněn nebyl: Zbavit Českou televizi buď obvinění z těžkého pokrytectví, nebo prapodivné neloajálnosti zaměstnanců.
Na konci zimy jsem se potkal na večeři u stolu s patnácti kolegy, vesměs interními a několika externími zaměstnanci ČT. Řeč se stočila na téma, které v té době plnilo a dodnes plní čelní místa zpravodajství médií u nás, v Evropě i jinde ve světě: krize a úspory. Snad trochu naivně jsem se zeptal, jak si v tomto ohledu stojí veřejnoprávní televize, jež o úsporách jiných subjektů, soukromých i státních, informuje prakticky denně. Reakce na tuto prostou otázku byla překvapivá.
Nejdříve se ozval bouřlivý smích. Následovala řada historek o penězích, které prý tečou proudem. Či spíše mnoha proudy. Kolegové se předháněli ve vyprávění o přezaměstnanosti, připomínající státní podniky z dob socialismu, o předražených pořadech, o malých domů pro pár vyvolených, klientelismu, promrhaných statisících a milionech, v součtu o prošustrovávaných miliardách. Zapálení investigativci by po takovém penzu informací asi zavětřili a rozběhli by se po stopě jako baset za buřtem. Mně to "jen" nešlo z hlavy. Je to pravda? Vymýšlejí si? Ale proč by to dělali?
Tyto otázky se mi od té doby připomněly vždy, když jsem v České televizi viděl diskusní, publicistický či jiný očišťovací pořad, kde byli někdy až do bezvědomí moralizovány hýřivé státní instituce, politika prolezlá klientelismem, státníci, úředníci a soukromníci, mastící si kapsy z peněz zákonem povinných (daňových a jiných) poplatníků. Napadlo mě při těchto příležitostech opakovaně, že buď si ze mě kolegové svorně vystřelili - ačkoli důvod a pointa mi unikly, ale při své nedokonalé intelektuální vyspělosti nevylučuji, že pointa je natolik hluboká, že přesahovala mé myšlenkové schopnosti. Nebo mluvili pravdu. Pak by ovšem ono dnes tak módní veřejnoprávní moralizování nebylo ničím jiným než bezprecedentně bezostyšným pokrytectvím.
Pokud si kolegové o klientelismu, nehospodárném nakládání s veřejnými - veřejnoprávními - prostředky, které má podle jejich slov už rozměry plánovaného rozkrádání tak trochu zabásnili, pak by měl nový generální ředitel zjistit, proč se podobné zlé fámy objevují. Ale pokud je na jejich slovech jen část pravdy, potom není příštímu šéfovi České televize vůbec co závidět. Vymést totiž klientelismus a rozkrádání hromady veřejných peněz je velmi těžké, ale vypořádat se s klientelismem a rozkrádáním, zaštítěným navíc povzneseným pokryteckým moralizováním kdekoho a kdečeho, jen ne sebe samého, to je ještě mnohem větší dřina.
