Kampaň spojená s výběrem nového prezidenta už začíná být nesnesitelná, ale v únoru nás čeká sladká odměna. A dostanou ji nejen ti, jejichž favorit dobude Pražský hrad. Těšit se mohou úplně všichni - na celý rok a půl si země odpočine od voleb. Naposledy se něco podobného podařilo v roce 2015, od té doby chodíme neustále k urnám. V roce 2017 jsme volili sněmovnu, o rok později pak nejen hlavu státu, ale i třetinu senátorů a obecní zastupitelstva. V roce 2019 zase europoslance, 2020 krajské zastupitele, loni znovu sněmovní zákonodárce. Letos opět vedení obcí i další třetinu senátorů. A hned v lednu nás čeká prezidentský výběr…
Pak už ale konečně přijde oddych. Volit do Evropského parlamentu, Senátu a krajů půjdeme až v roce 2024. Česko tedy alespoň na nějaký čas přestane žít permanentní předvolební kampaní, během níž se zde prakticky nevládne. Nebo alespoň ne smysluplně.
Jak nakoupit voliče
Stačí vzpomenout, jak se před klíčovými sněmovními volbami v roce 2021 ANO i ODS tak moc přetahovaly o to, kdo bude větším zastáncem nízkých daní, až společnou rukou rozvrátily veřejné finance.
Letošní pramálo efektivní - zato však pro stát velmi nákladné - snížení spotřební daně na pohonné hmoty zase skončilo přesně den poté, kdy se uzavřely místnosti po druhém kole senátních voleb. A před podzimními obecními volbami kabinet ve spěchu vyhlašoval stropy na energie, jen aby si to vládní strany ještě stihly hodit na billboardy - co na tom, že opatření ani zdaleka ještě nebylo dotažené do potřebných detailů.
Ekonomický expert ODS Zbyněk Stanjura se před posledními sněmovními volbami chlubil, že ve státním rozpočtu je obratem schopen ušetřit 80 miliard. Nakonec to prý bude jen 70 - a i na to už čekáme celý rok. Důvod je zřejmý: bolestivá ozdravná kúra má být oznámena až poté, co lidé zvolí novou hlavu státu, aby Andrej Babiš (ANO) před hlasováním nedostal do ruky zbytečně moc munice proti "establishmentu".
Ze stejného důvodu se nakonec politikaří i v Praze, kde bude nové vedení definitivně ustaveno až v únoru, tedy rovněž po prezidentské volbě. Koalici Spolu je v hlavním městě zjevně nepříjemné se zcela otevřeně spřáhnout s ANO, když proti tomuto hnutí tak mocně verbovalo a jeho předseda nyní kandiduje na Hrad.
Ač země zoufale potřebuje řadu reforem, vládní strany je přes veškerá svá předsevzetí neustále odkládají. Poradce premiéra Petra Fialy (ODS), marketér Miloš Růžička, řekl zcela na rovinu, že nedělat nic je nyní pro kabinet tou nejlepší strategií: "Mnoho lidí, jako třeba Miroslav Kalousek, ji ženou do toho, že je třeba začít přijímat zásadní kroky. Asi právem. Ale Petr Fiala to teď před prezidentskými volbami udělat nemůže."
Toto pokrytectví snad 28. ledna na rok a půl konečně ustane a politici začnou pomáhat nejen své popularitě, ale i republice a lidem, kteří si je zvolili.
Stačí přestat lhát
Vláda tvrdí, že ji od reformního úsilí zdržuje energetická, inflační a válečná krize. Ale právě na nich se ukazuje, jak zoufale ministrům chybí především odvaha k zásadním rekonstrukčním krokům.
Ani za covidu, ani nyní stát neměl a nemá k ruce základní sociální dávku, která by dokázala efektivně pomáhat zhruba třetině nízkopříjmových domácností. Místo toho současný kabinet kropí celou zemi penězi stejně plýtvavě jako ten předchozí Babišův. Plošná sleva na paliva, plošný úsporný tarif, skoro plošný pětitisícový příspěvek rodinám s dětmi, plošný cenový strop na energie pro chuďase i boháče…
Důsledkem nezvládnuté sociální politiky je rozklad veřejných financí. Je smutné pozorovat, jak si v tomto ohledu Petr Fiala a Andrej Babiš jen prohodili role, aniž by nabídli řešení. Když byl Babiš u vesla a vršil každý rok třísetmiliardové schodky státního rozpočtu, opozičník Fiala ho mocně a po právu kritizoval za zadlužování. Když nyní vládne Fiala - a pokračuje bez úprav v přechozí Babišově strategii -, opozičník Babiš ho mocně a po právu kritizuje. Jisté je tak pouze jedno: celé to nakonec budeme muset zaplatit všichni vysokými daněmi. Čím později začneme, tím dražší to bude.
Nezbývá než doufat, že bezprostředně po sečtení hlasů v prezidentské volbě odhodí občanští demokraté svůj ekonomický populismus a vzdají se nesplnitelného slibu, že berně se za jejich vlády zvyšovat nebudou. Nemá-li země zkrachovat, je to zcela nevyhnutelné.
Že ani premiér, ani ministr financí ekonomice nerozumějí, vlastně nijak zvlášť nevadí - jsou to politici. Pes je zakopán jinde: v jejich neschopnosti se rozhodnout. Třebaže mají k ruce expertní Národní ekonomickou radu vlády, která jim na stříbrném podnosu servíruje recepty, nejsou ochotni si z nich vybrat. A bojí se přijmout i ta úplně nejzákladnější opatření, která by státní rozpočet ozdravila.
Otevírá-li se tedy nyní na rok a půl časové okno, kdy se vládní politici nebudou muset zabývat předvolebními strategiemi, přichází spolu s ním i naděje, že najdou odvahu k nezbytnému.
V pravé poledne
Pokud se tak nestane, čekají Česko kruté časy. Kupříkladu jen dlouholeté odkládání penzijní reformy způsobilo, že už příští rok dosáhne deficit důchodového účtu stomiliardové hranice. Bez zásadních okamžitých kroků se tak příští penze velmi rychle změní v žebračenky.
Podobné je to se stávajícím daňovým systémem, který již naprosto neodpovídá tržní ekonomice 21. století. A rozsáhlé problémy, jež volají po okamžitém řešení, najdeme rovněž ve školství, zdravotnictví i justici.
Odbíjí dvanáctá, ale mnohé lze ještě stále zachránit. Rok 2023 Česku nabízí naději a jedinečnou příležitost k reformám. Bez nadsázky je to však v mnoha ohledech příležitost poslední. Pokud by se vláda rozhodla svou šanci ignorovat, mohutně by přiložila pod kotel ekonomického i společenského rozvratu.
