V neděli uběhl rok ode dne, kdy na Ukrajině padl režim prezidenta Viktora Janukovyče. Předcházely tomu protesty v Kyjevě. Důvod: Janukovyč nepodepsal asociační dohodu s EU. Odpor vůči režimu vyvrcholil na kyjevském Majdanu, kdy se střetla policie s demonstranty. Zahynulo tehdy přes sto lidí.
Prezident pak podepsal s vůdci opozice dohodu. Den nato ho poslanci sesadili. Byly vyhlášeny prezidentské volby, Janukovyč utekl do Ruska a ruský parlament kývl na přání prezidenta Vladimira Putina nasadit na Ukrajinu vojáky. Pak přijeli „zelení mužíčci“ na Krym. Byl zabrán a na východě Ukrajiny, v Donbasu, se dodnes, i přes dvě minské mírové dohody, válčí.
Ptal jsem se v neděli jednoho českého diplomata na jeho dnešní pocit z Ukrajiny: „Je to smutné,“ řekl, „ti lidé chtěli blíž k Evropské unii, chtěli změnu režimu, chtěli, aby skončila i na naše poměry nevídaná ukrajinská korupce. Místo toho teď zoufale válčí s Moskvou a Putinem.“
V západní Evropě se hlasitě debatuje o tom, jestli to Brusel s Kyjevem udělal rozumně. Rok po Majdanu sílí názor, že Unie zůstala naivně slepá k odporu Moskvy, k zásadnímu nesouhlasu Kremlu, který odmítl sbližování Ukrajiny a Evropské unie. Předseda výboru pro EU britské Sněmovny lordů, lord Tugendhat, minulý týden řekl: „Jak ve Velké Británii, tak v EU chyběla důkladná analýza. Vedlo to ke katastrofálnímu nepochopení nálady před krizí.“ Rozuměj nálady Moskvy.
V čem tkvěly podle Tugendhata nejhrubší a nejzákladnější omyly Unie? Za prvé chovala přílišné naděje, bláhové naděje, že se Rusko blíží demokratické zemi. Výbor také konstatoval, že asociační dohodě bránila některá významná fakta. Třeba to, že Ukrajina nefunguje a je skrz naskrz zkorumpovaná. Vážné výhrady se ozývají také v Německu vůči kancléřce Angele Merkelové. Je jí vyčítáno, že nedávno vyjednaný mír číslo dvě v Minsku byl velkým ústupkem povstalcům a Putinovi.
Během roku od kyjevského února 2014 byl Rusy okupován Krym, aniž by se EU zmohla na odpor. Na Ukrajině zuří hybridní válka, ve které Kyjev, prezident Petro Porošenko, v podstatě nemá sebemenší vojenskou šanci vyhrát.
Dlouhodobé podcenění Ruska
Ten rok ukázal i další slabiny, které úzce souvisejí s dlouhodobým podceněním, s totálním nepochopením postoje Ruska a Putina. Nejen Česko, i řada dalších zemí začala v minulých letech bohorovně škrtit armádní rozpočty, jako by si byla západní Evropa jista, že jí nic nehrozí. Po únoru 2014 se bleskově ukázalo, jak to bylo slepé, jak jsme byli naivní.
Tento postoj se mění, ale EU je „za vozem“. Dokonce i český premiér Bohuslav Sobotka, vzor vší mírnosti, uznává, že ve vlastním zájmu musíme víc přispívat na sílu a pohotovost Severoatlantické aliance. Jinými slovy je dnes vidět, že se možná budeme muset bránit, že svoboda a demokracie není tak zadarmo a tak samozřejmá, jak jsme si bláhově namlouvali.
Evropská unie, zdá se, selhala také diplomaticky. Nepočítat s Ruskem jako s agresorem, to je zřejmě výsledek omezené schopnosti analyzovat kroky a tendence té obří země v posledních letech. Analyzovat vývoj sil v Kremlu. Brusel prostě dělal, že Rusko je (skoro) demokratická země. Přitom se stále ozývaly varující hlasy, jež poukazovaly na ruský nacionalismus, na tamní nedemokracii a na posilování moci Vladimira Putina.
Rok po Majdanu žijeme v jiném, nejistějším, nebezpečnějším světě. Žijeme v ohrožení, které si však kupříkladu Češi podle průzkumů velmi silně uvědomují. Najednou jim došlo, jak zásadní význam má naše členství v NATO, že bez Aliance bychom byli vydáni Rusům zcela na pospas. (Dnes by tuzemci možná radar v Brdech brali všema deseti.)
Ten rok taky ukázal, nakolik a v čem je Evropa jednotná, nakolik je ochotná Rusku čelit. Země jako Maďarsko, Řecko, Slovensko a Česko dávají často najevo podivné sympatie vůči Moskvě. Pro jádro EU nevypadají příliš důvěryhodně. Ale zároveň platí: Putinovi se podařilo Evropu sjednotit mnohem víc, než byla jednotná donedávna. On je prostě hrozba.
A teď jde jen o to, jestli se někdo před tou hrozbou krčí, předem ohýbá, nebo jestli ji s hrdým čelem a jasnou myslí odmítá. Ale že je Rusko hrozba, že je to nedemokratický obr, pro kterého právo na sebeurčení Ukrajiny, ale i jiných zemí, existuje jen tehdy, když si ho umějí uhájit, to rok po Majdanu ví Evropa naprosto celá. Ví to jak Zeman, tak Orbán.
SWIFT: ekonomická atomová bomba
Agresor Putin tedy Evropu – a to jistě nechce – svou válkou na Ukrajině částečně stmelil. A teroristické útoky, jako ten nedělní v Charkově, to tmelení jen podporují. Mezi pochodující za jednotu Ukrajiny hodili útočníci z jedoucího automobilu granát, který ihned explodoval. Výsledek: dva mrtví, deset zraněných. Ukrajinští vyšetřovatelé poté zadrželi čtyři podezřelé. Při výslechu řekli, že prý zbraně a instrukce dostali z Ruska. A chystány měly být i další atentáty.
Rok po Majdanu se Ukrajina Evropě moc nepřiblížila. EU jí pomáhá proti Rusku především sankcemi a finanční pomocí. Sankce nejsou nijak silné. V Unii panuje shoda, že Putina v Donbasu (nikdo dnes na Západě nepochybuje, že hybridní válka je jeho dílo) nelze vojensky porazit. Pokud jde o sílu armády, může si vzít, co chce. Třeba i Kyjev. Nefunguje ani diplomacie. Mír se rozhostí, jen když povstalci a Moskva chtějí, potřebují. Přes ruskou hranici podle mnoha zpráv dál proudí těžké zbraně pro separatisty.
Existují však i mnohem silnější sankční nástroje – tak třeba vyřadit Rusko ze systému SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication, tedy Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci). Taková sankce by Rusku znemožnila podílet se na mezinárodním platebním styku. Podle diplomatů je to „ekonomická atomová bomba“. Sankce SWIFT by pravděpodobně vedla ke zhroucení ruské ekonomiky. Ale diplomaté upozorňují, že i Rusko má „knoflíky, které může zmáčknout“ (třeba dodávky ropy a plynu).
Jaký máme výhled rok po Majdanu? Putin nedopustí, aby se Ukrajina stabilizovala. Dál bude podporovat separatisty. Podle expertů zřejmě zabere i Mariupol, aby měl volnou, suchou cestu na Krym. Bude dál válčit. Pokud bude mít dost (ekonomické a politické) síly, zřejmě otestuje NATO v nějaké pobaltské zemi. Takže nás čekají dva druhy války; ostatně je oba už prožíváme: hybridní (Donbas) a studená.
Jakou máme volbu po Majdanu: Evropská unie musí zůstat jednotná. A spolupracovat s demokratickým světem, především se Spojenými státy. Všecko ostatní je cesta do pekel.
