Do Česka zatím teče ropa z rezervních zásobníků (podrobněji čtěte ZDE). Dá se předpokládat, že až si Rusko takto vyrovná své účty s Běloruskem a současně Evropě ukáže, kdo že to drží ruku na kohoutku, ropa zase poteče. Nějakou dobu do příštího zádrhelu.
K tomu si připočítejme, že další podstatné ropné zdroje leží na Blízkém východě. A to taky není nijak stabilní a jistý region.
Investice v záchvěvech
V dobách energetického nedostatku se obvykle vynořují teorie o tom, že vyspělý svět musí konečně skoncovat se svou závislostí na ropě. Zatím vždy se pak opravdový a výrazný skutek postupně vytratil. Ropa začala téct, tak kdo by se trápil tím, co bude příště? Zvláště když případné starosti politiků uchlácholí mocné ropné koncerny.
Investice do výzkumu nových zdrojů procházejí nerovnoměrnými záchvěvy podle toho, jak se kdo zrovna bojí budoucí energetické krize.
Vyprávět by o tom mohli třeba světoví fyzikové, kteří už přes dvacet let připravují projekt takzvaného fúzního reaktoru. Ten má ověřit, jak by šlo získávat dostatek čisté energie pouze slučováním jader vodíku.
Projekt, pojmenovaný ITER (podrobněji čtěte ZDE), prošel různými fázemi financování a slibů financování odrážejících stav dodávek ropy. A teprve nyní se konečně začne uskutečňovat.
Hlavní roli v něm hraje Evropská unie. Zaplatí většinu z nákladů, které do roku 2040 mají vyšplhat celkově na deset miliard eur.
To jsou mimochodem náklady na čtvrt roku války v Iráku. Té války, která měla zemi přinést svobodu a demokracii a zbytku světa pak pocit bezpečí a iráckou ropu...
Závislost: dnes polovina, pak tři čtvrtiny
O mnoho rychlejší není ani výzkum nové generace jaderných reaktorů (takzvané Generace IV - viz ZDE), které mají být účinnější než ty dočasné a přitom po sobě nezanechávat vysoce radioaktivní palivo. V tomto případě vedou výzkum USA, Evropská unie spolupracuje. Výsledky se však v praxi nečekají dřív než zhruba za čtvrtstoletí.
Těžko se tedy divit, že prognózy Evropské komise hovoří o tom, že současná padesátiprocentní závislost Unie na dovozu energetických surovin, zejména ropy a zemního plynu, z jiných části světa se zvýší do roku 2030 na plných 70 procent.
Peníze, podpora a tlak
Možná proto stojí za to nahlédnout do historie. V květnu 1961 vyhlásil tehdejší americký prezident John Kennedy plán vyslat ještě v šedesátých letech člověka na Měsíc. V té době měli Sověti v dobývání vesmíru těžkou převahu. Kennedy chtěl jednak udělat propagandistické gesto, obnovující sebedůvěru Ameriky, ale také zajistit, že Zemi nebude z vesmíru kontrolovat svými zbraněmi protistrana.
V té době nebylo zdaleka jasné, jak úkol přesně technicky zvládnout. Vědci pracovali ze všech sil, měli morální podporu, finanční zdroje a byli pod veřejným tlakem. To vše je bylo pro program nazvaný Apollo důležité. V červenci 1969 otiskli dva američtí astronauti své podrážky do měsíčního prachu.
Proč nehledat pomoc u Slunce?
Možná už nastala doba vyhlásit nový "program Apollo", mezinárodní a zaměřený tentokrát ne na ovládnutí kosmu, ale na získání nových zdrojů energie. A to stejně velkoryse a rychle. Cest k nim je víc, kromě už zmiňovaných jaderných třeba využití energie Slunce. To na Zemi neustále vysílá 18 000krát víc energie, než lidstvo spotřebovává.
Teď jde o to naučit se ji dobře využít. Sluneční články (ostatně vyvinuté původně pro kosmické lodě) jsou zatím drahé a málo efektivní. Ovšem pozvolna se vylepšují.
Kdyby vývoj povzbudil nějaký ten pořádný "program Apollo", možná by se jejich energetický i ekonomický potenciál vylepšil spolehlivěji než dodávky ropy potrubím Družba.
