Dýdžej. Stavební dělník. Podnikatel a majitel stavební firmy. Milovník a vlastník rychlých aut. Boxer a spolumajitel královédvorského boxerského klubu Asfalt. Cestovatel, který rád leze po horách...
Tím vším už letos devětatřicetiletý Jiří Pergl stihl být - nebo stále ještě je. Ale především je zakladatelem nadačního fondu One More Day For Children, který se v africké Keni už čtvrtý rok stará o opuštěné a zneužívané děti.
Aktuálně.cz: Od dýdžeje k filantropovi, který pomáhá africkým dětem, je pořádný skok. Co z toho, co jsem právě vyjmenoval, pořád platí?
Jiří Pergl: Dýdžej už nejsem. Živil jsem se tím pár let po maturitě, s Leošem Marešem jsme dělali diskotéky u nás v Berouně a později po celém Středočeském kraji. Dalo se tím tenkrát uživit docela slušně. Ale po pár letech mě diskotéky přestaly bavit, už jsem asi začínal stárnout. A dal jsem se na stavařinu.
Boxuju dodneška, ale jen tak pro kondici, a před čtyřmi lety jsme spolu s panem Jiráskem založili Box club, kam dnes chodí už skoro padesát lidí včetně patnácti dětí. Sportovní auta už mě tolik neberou, důležitější mi připadají jiný věci. Měl jsem dvě, jednoho jsem se už zbavil, abych měl na dostavbu dětského domova v Keni, a to druhé je zatím neprodejné, jelikož mu chybí pár let do veterána...
Stavebním dělníkem už taky nejste, zato majitelem firmy podnikající ve stavebnictví ano. To jste se docela rychle vypracoval v novém oboru - vystudoval jste původně elektroniku...
No, nepřišlo to samozřejmě ze vzduchu. Táta měl stavební firmu a dostal těžký infarkt, takže nemohl dokončit jednu velkou stavbu. Takhle jsem do toho spadl. Dá se říct, že jsem převzal rodinný podnik, ale táta na tom byl tehdy tak špatně, že mi nemohl v ničem pomoci. Mně nezbylo nic jiného než se ponořit do knížek a jít do toho. Bylo to ze dne na den.
One More Day For Children
Nadační fond, registrovaný v Česku a v Keni, jehož cílem je pomáhat opuštěným a zneužívaným dětem v Keni, založil Jiří Pergl v roce 2009. Veškeré údaje a podrobné zprávy o činnosti fondu stejně jako informace o tom, jak můžete pomoci, najdete na stránkách fondu www.omdc.czCo přesně to v tu chvíli obnášelo?
Nějakých dvacet zaměstnanců, deset milionů v základních prostředcích a rozestavěnou stavbu za sedm milionů.
A jak jste to zvládl?
Zisk měl být půldruhého milionu, nakonec byl „jen" tři sta tisíc, ale byl. Takže docela dobře. Původně jsme hodně dělali topenařinu a vodu, ale jak bylo čím dál složitější sehnat zakázky, postupně jsem se úplně přeorientoval na zemní práce, na opravu silnic. Tam zatím práce je, i když už to taky není žádná sláva.
A teď ten nejdůležitější krok: jak vás, mladého úspěšného českého podnikatele z Berouna, napadlo pomáhat opuštěným a zneužívaným dětem zrovna v Keni?
Vždycky jsem rád cestoval, a když se firmě po pár letech začalo víc dařit, mohl jsem si toho víc dovolit. A začal jsem s přáteli vyrážet na delší expedice.
Nemáme rádi cestovky, jezdíme radši na vlastní pěst - kam dojedeme, tam dojedeme a tam se taky až večer rozhodujeme, kde budeme spát - tohle mě vždycky hodně bavilo. A hlavně jsme jezdili do zemí, kam cestovky moc nejezdí, jako je Kambodža nebo Kolumbie...
Jednou z těch expedic byla výprava do Ugandy, Tanzanie a Keni. V Keni jsme se dostali do kraje Laikipia, kde je druhá nejvyšší hora Afriky - Mount Kenya, a my jsme si řekli, že na ni vylezeme.
Den před plánovaným výstupem jsme zjistili, že na úpatí hory je místní dětský domov, a rozhodli se, že se tam půjdeme podívat.
To děláte na expedicích běžně, nebo to mělo nějaký zvláštní důvod?
Mě tyhle věci zajímají. Jak se kde žije místním lidem, a zvlášť dětem. Když nám třeba v Laosu zbyly před odjezdem jejich peníze, v přepočtu nějaké dva tisíce korun, říkali jsme si, co s tím doma budeme dělat? Tak jsme za to nakoupili jídlo a rozdali ho dětem... Dělali jsme to tak v každé zemi, kde jsme byli. Takže nic neobvyklého to nebylo ani v Keni.
Jenže v něčem to bylo přece jen jiné. Když jsme tam přišli, rozběhlo se k nám sto dvacet dětí a málem mě převálcovaly. A pak jsem zjistil, že z těch sto dvaceti je jich osmdesát HIV pozitivních. Všechny se nakazily od svých matek. A mně došlo, že když tam za rok přijedu, polovina jich tam už nemusí být. Protože léky na AIDS jsou drahé a vláda je nijak nedotuje. Chtěl jsem s tím něco udělat.
Rozhodl jste se hned na místě, nebo se vám to rozleželo až po návratu?
Rozhodl jsem se hned. Na tu horu jsme druhý den ještě vylezli, ale hned potom jsem tam nechal všechny peníze a odjeli jsme domů.
Ředitelkou toho dětského domova byla tehdy paní Helen Gathogo, dnes viceprezidentka našeho nadačního fondu v Keni. Když jsem přijel domů, asi tři měsíce jsme si vyměňovali maily o tom, co by se dalo dělat a jak bychom mohli pomoci. A pak jsem se tam vrátil a společně s ní a tamním právníkem jsme začali u keňské vlády zařizovat registraci nadačního fondu.
Jak se na vás dívali vládní úředníci? Asi se nesetkávají každý den s Čechy, kteří tam přijedou a chtějí se starat o jejich děti...
S Čechy určitě ne, ale působí tam řada organizací amerických, italských či německých, které jsou zaměřeny na pomoc dětem. Takže když tam přijede „muzungu", jak říkají bělochům, a chce pomáhat, není to pro ně nic nového. A mají z toho radost, jsou vděční a vstřícní.
Čím jste začali, když jste vyřídili registraci?
Od úřadů jsme dostali seznam a životopisy sedmnácti dětí, abychom je postupně objeli a zkusili pro ně sehnat adoptivní rodiče na dálku. Všechno to byli buď sirotci, nebo děti, jejichž matky onemocněly AIDS a byly na tom už velice špatně. S tímhle seznamem jsem se vrátil do Česka a začal shánět adoptivní rodiče.
Bylo to těžké?
Zezačátku docela jo, než se naše organizace rozjela, ale postupně tomu lidi začali věřit. A pro všech sedmnáct dětí se mi podařilo v Česku ty adoptivní rodiče najít. Dodnes je finančně podporují a pravidelně si píšou a já taky ty děti v Keni pravidelně osobně navštěvuju.
U toho ale nezůstalo; sotva jste sehnal adoptivní rodiče, pustil jste se v Keni do stavby dětského domova...
Takhle rychle to zas neběželo. Museli jsme v Keni nejdřív kompletně zařídit kancelář a všechno kolem toho. Jen pro pořádek podotýkám, že tohle všechno jsem platil ze svého, z peněz dárců jsem na to nepoužil ani korunu.
Postupně jsme na sebe nabalovali další a další děti, kterým jsme pomáhali, až se z toho zrodil nápad, že bychom pro ně postavili dětský domov, aby neskončily na ulici, až tu jejich nemocné maminky či babičky nebudou. Takové velké „rescue centrum", kde bude všechno, co děti potřebují... Keňská vláda nám na to dala víc než čtyřhektarový pozemek.
Původně jsme počítali s velkým komplexem, takže jsem zadal projektovou dokumentaci. Projektanti jsou tam mimochodem velice drazí, ale ty jsem taky ještě zaplatil ze svého. Když mi to nakreslili a dali mi cenovou nabídku, protočily se mi panenky. Mělo to stát 32 milionů keňských šilinků, vydělte si to čtyřmi a máte sumu v korunách. Povídám, to jste se zbláznili, Hilton vám tu stavět nebudu.
Projekt šel do šuplíku, máme ho schovaný, kdyby se náhodou někdy našel investor, ale stavět jsme to nezačali. Místo toho jsme přestavěli a zrekonstruovali domek, který jsem tam původně koupil s tím, že v něm bude bydlet a spát náš tým. A teď se tam staráme o šestnáct holčiček - Masajek, které jejich rodiny prodaly dospělým mužům jako manželky. Některým se podařilo utéct, o jiných se dozvěděly úřady a zasáhly.
A jak se dostaly zrovna k vám?
Když se jim podaří z manželství utéct a dostat se do nějakého města, většinou je policie přivede na tamní sociálku a její pracovníci pak osloví organizace, které by jim mohly pomoci. A protože většina už jich tam má plno, my je pořád přibíráme. A chceme v tom pokračovat, vysvobozovat je z těch hrůz i ve spolupráci s armádou. Protože těm nejmladším jsou čtyři roky. A o co v těch „manželstvích" jde, to si ani nechtějte představovat.
Bude vám ten přestavěný domeček na tohle všechno stačit?
No nebude, pochopitelně. Teď se na nás přijeli podívat zástupci keňské vlády. Všechno se jim líbilo, problém je ale v tom, že abychom mohli být podle jejich zákonů registrováni jako regulérní dětský domov a nezůstali jen nějakou ubytovnou pro děti, minimální kapacita je 20 dívek, 20 chlapců a ještě místnost pro batolata. K tomu odpovídající sociální zázemí a všechno ostatní. Už nás tam znají díky naší práci, takže jsme teď dostali výjimku, ale platí rok a do té doby to musíme dostavět.
Kolik už jste tam nechal ze svého?
Hodně a nechci to uveřejňovat :). Minulý rok jsem se vrátil z Keni a ČEZ mi vypnul elektriku za nezaplacené zálohy, protože jsem všechno, co jsem v minulém roce vydělal, prostavěl v našem dětském domově. Ale snažím se na to teď sehnat další sponzory, sám už to táhnout nemůžu, to bych firmu a svoji rodinu položil. Už s první rekonstrukcí mi lidé pomáhali, měl jsem jednoho většího dárce a řadu drobných, šlo to pomaleji, než by bylo potřeba, ale bylo to od nich krásný. Jenže tohle je větší akce. Naštěstí už mě lidi začínají znát, věří mi, a tak se mi to snad povede.
A až dům rozšíříte?
Až to rozšíříme a všechno bude fungovat s registrací a razítkem, přestěhujeme tam všechny další masajské holčičky, které zatím podporujeme adopcemi na dálku, a dále děti ze slumů podél Nanyuki, které čichaly lepidlo, aby neměly hlad... Chceme teď taky koupit nějaká zvířata - krávy a ovce, aby byl domov soběstačný, aspoň pokud jde o jídlo.
A dál? Když všechno poběží dobře, možná časem další budova pro děti, možná škola, hřiště pro děti... Tohle všechno je možné, ale je to ještě strašně daleko.
Co je naopak blízko?
Za měsíc letím do Keni. S penězi, které tam chci prostavět. Budu navštěvovat všech našich 120 adoptovaných dětí a lítat po úřadech...
A vaše firma tady?
Tam mám do března prázdniny. V zimě se asfaltky neopravujou.
