Libor Stejskal Libor Stejskal, Karel Hvížďala | Komentáře
31. 5. 2010 13:00

Rozhovor: Češi nakupují strany jako zboží. Podle obalů

Profesor Jiří Přibáň z Cardiffu rozebírá s Karlem Hvížďalou povolební situaci

Rozhovor Karla Hvížďaly - Existuje nebezpečí, že nové strany si velmi rychle osvojí zavedené politické způsoby a jenom je přenesou ze stranických sekretariátů, míní Jiří Přibáň, profesor přednášející ústavní právo na univerzitě v Cardiffu.

"Možná ale, že síla protestních hlasů bude současně fungovat i jako důležité varování všem, kdo by se chtěli příliš přizpůsobit zaběhnutým vzorcům korupčně politického chování," uvažuje Přibáň.

O protesthlasech

Čekal jste takový výsledek voleb, nebo je to pro vás překvapení? Vítězství levice předpovídaly agentury STEM i CVVM, jen Factum Invenio předpovídalo možnou pravicovou koalici...

Nepřekvapil v tom, že lidé volili protestně a namísto obou velkých stran, ODS i ČSSD, dali přednost novým stranám. Spíš mě překvapila míra tohoto protestu, která jen potvrzuje, že ani v České republice si volič nenechá všechno líbit. Je také dobré, že nenastala situace jako v Maďarsku, kde došlo k naprostému kolapsu rovnováhy mezi pravicí a levicí. Tato rovnováha ve voličských preferencích je totiž nesmírně důležitá, protože zabraňuje tomu, že by se jedna konkrétní strana mohla prohlásit za hlas celé společnosti a sílu, která bude hájit celospolečenské zájmy.

Každá monumentální výhra v demokratické společnosti v sobě skrývá totalitní hrozbu, takže je potěšující, že hlasy českého voliče pokrývají pravicové i levicové spektrum. Jiná věc je, že tato rozprostřenost představuje potíže se sestavováním vlády. To už je ale práce pro politiky a ústavně politický problém, s nímž si musejí umět poradit, a v této povolební konstelaci by v procesu sestavování pravicové koaliční vlády vlastně neměly nastat vážnější potíže.

Jiří Přibáň

  • Narozen 1967, profesor právní filosofie a sociologie na Karlově univerzitě, nyní dlouhodobě působí na Cardiff Law School, University of Wales.
  • V češtině vydal mj.: Disidenti práva (2001), Právo a politika konverzace (2001), Sociologie práva (1996, 2001), Hranice práva a tolerance (1997), anglicky Systems of Justice in Transitions (2003), Dissidents of Law (2002), Rule of Law in Central Europe (1999).

I když strana Věci veřejné, která je zcela postavená na politickém marketingu, svými nepředvídatelnými kroky jisté nebezpečí může představovat. A propos, co říkáte jako ústavní právník tomu, že kandidáti této strany se museli zavázat k tomu, že nebudou-li hlasovat, jak chce vedení strany, zaplatí sedmi milionovou pokutu? To je přece v rozporu jak s přísahou poslance tak evropským právem...

Ten požadavek vedení strany Věci veřejné vůči svým kandidátům především vypovídá o charakteru celého projektu. Samozřejmě je to v příkrém rozporu s Ústavou, protože poslance při výkonu jeho mandátu nelze takto omezovat. Jedná se podle mě o zcela nicotný akt, kterým se noví poslanci zvolení za tuto stranu vůbec nemusí znepokojovat.

Chci ale ještě upozornit na to, že se ukázala jako lichá a neopodstatněná všechna ta volání po změně volebního systému nebo dokonce Ústavy, která se ozývala po volebním patu v roce 2006. Před čtyřmi roky nastala mimořádná situace, která se letos neopakovala a asi hned tak opakovat nebude. Sestavování vlády by mělo být jen technickou otázkou politických vyjednávání mezi třemi pravicovými stranami, jejichž vyjednávací síla sice není stejná, ale srovnatelná, protože vedle sebe nestojí trpaslíci a obři. Věci veřejné sice získaly jen polovinu hlasů, co ODS, ale pořád je to přes deset procent. Jistě se lze podivovat, že vítěz voleb, tedy sociální demokracie, nakonec skončí v opozici, ale parlamentní aritmetika hovoří jasnou řečí - levice nemá ve Sněmovně většinu a žádná pravicová strana s vítěznou sociální demokracií koalici vytvořit nechce.

Foto: Aktuálně.cz
Blog Karla Hvížďaly na Aktuálně.cz

V parlamentních režimech s více politickými stranami je logické, že sestavením vlády má být pověřena strana s největším koaličním potenciálem. Naštěstí u nás nedošlo ke změně Ústavy, kterou v době opoziční smlouvy prosazovali Václav Klaus a Miloš Zeman a podle níž by nynější prezident musel sestavováním vlády pověřit vítěze parlamentních voleb, tedy sociální demokracii! Byla by to jen ztráta ústavního času.

Nevíme si rady s vlastní státností

Ve svém posledním eseji, který jste napsal pro Salón Práva a který vyšel těsně před volbami ve čtvrtek, píšete, že nejde o výsledek voleb, ale o krizi středoevropské státnosti. V čem, podle vás, spočívá tato krize konkrétně v České republice?

Dvacet let po demokratické revoluci si česká společnost a její politické elity stále nevědí rady s vlastní státností. Nevíme, jak sami sebe vnímat v rámci Evropské unie i mimo ni. Nemáme jasno ani v tom, jaký stát vlastně chceme a co bychom měli očekávat a požadovat od politických elit i ústavních činitelů. Tato všeobecná mlha se potom promítá do neurotických reakcí, kdy nejen my Češi, ale například i Slováci nebo Poláci a Maďaři stále víc požadujeme obranu státní suverenity a národních zájmů.

Všimněte si ale, že tato obrana má téměř výlučně negativní podobu ochrany před něčím neznámým a cizím, čeho se obáváme. Není náhoda, že spory o státní suverenitu a národní zájmy dostaly v české politice  podobu sporů o to, z čeho všeho bychom měli dostat výjimku a do čeho bychom se neměli zapojit, ať se jedná o Lisabonskou smlouvu nebo eurozónu. Definovat ale, proč bychom si v těchto oblastech měli suverenitu chránit a jaký budeme mít například konkrétní politický, ekonomický či administrativní užitek, to už neumíme, přestože tady někde by právě politická diskuze měla mít svou osu v podobě věcných a kritických argumentů.

Namísto toho se politici uchylují k osvědčeným politickým strašákům i vysloveným lžím, jakou bylo například spojování Listiny základních práv EU s majetkovými nároky sudetských Němců. To vše svědčí o značné míře pologramotnosti nejen českých politických reprezentací, ale i občanské veřejnosti, která se nechá takto snadno manipulovat a nedokáže kriticky reagovat na stádní chování politiků.

Jak se krize státnosti může projevit po těchto volbách?

Nové strany jsou směsí mediálně známých tváří a neznámých politických skupin i jednotlivců, kteří se nyní dostali do Sněmovny. To jsou ideální podmínky pro zmiňovanou pologramotnost a stádní chování, ale také je to příležitost změnit stav politiky a politickou kulturu, která se v této zemi vytvořila během posledních dvou desetiletí. Výsledky voleb tedy vidím jako zvýšené riziko i příležitost pro český stát.

Učme se udržovat rovnováhu

Co by měla Česká republika učinit, abychom se z krize státnosti dostali?

Během procesu přijímání americké ústavy George Washington ve Filadelfii prohlásil, že nepředpokládá, že by ten dokument mohl přežít déle než dvacet let. Očekávalo se, že ústavu bude třeba změnit a přepsat podle toho, jak bude růst, vyvíjet se a dospívat americká demokracie. Nakonec se ale ukázalo, že pro tuto demokracii je právě naopak nejdůležitější všeobecný respekt k základnímu politickému i právnímu dokumentu a že bez vlády práva se každá demokracie zvrhne dřív nebo později v tyranskou vládu davu a jeho demagogů.

Všimněme si, že již od dob Americké a Francouzské revoluce každá moderní demokracie balancuje mezi vládou práva a vládou davu kontrolovaného politickým vůdcem, ať se jedná o Robespierra nebo Cháveze. Takové balancování je ostatně podstatou systému ústavních brzd a rovnováh mezi jednotlivými složkami moci. Umění balancovat mezi respektem k ústavě a rozhodováním politických vůdců se česká společnost teprve učí, takže se stále bojíme, že přepadneme na jednu či druhou stranu a skončíme v extrému buď právního formalismu, nebo politického populismu. Podstata a síla demokratické státnosti ovšem spočívá právě v tomto umění rovnováhy a schopnosti nespadnout ani do jednoho z těchto extrémů. Tomu je třeba se naučit politickou pílí a cvičením se v ústavní disciplíně.

Jak ale na to, když prakticky od roku 1996 nemáme silnou vládu, kdy od mobilizace vyhlášené ODS (Petrem Hájkem) v roce 1998 jsme z protivníka učinili nepřítele a kdy, de facto, žijeme neustále ve výjimečném stavu, tedy - jak vy říkáte - za situace, kdy se iluze politické jednoty rozpadá?

Iluze politické jednoty mohou být strašlivě nebezpečné a je třeba se před nimi mít na pozoru, protože mohou mít formu etnické a národní výlučnosti nebo politické vyvolenosti „páchat ve světě dobro". Bez kolektivní identity a pocitu sounáležitosti ovšem nemůže žádná politická společnost existovat a fungovat. Myslím, že ale všechny ty politické mobilizace a vyvolávání existenciálního pocitu ohrožení z politické opozice jen potvrzují, že raná fáze politické transformace, ať se jednalo o rychlokvašné formování politických stran a programů nebo ekonomickou privatizaci, byla vlastně pokračováním československé normalizace 80. let jinými prostředky.

Mobilizace v sobě totiž vždy skrývají touhu po stabilitě, neměnnosti a zachování „pelíšků". Mobilizace je pravým opakem sociálního protestu či revoluce. Vždy předpokládá vůdce, který povede mobilizované masy a využije k tomu své mocenské postavení a stranický či státní aparát. V tom spočívá hrozba každé mobilizace.

"Nakupujeme" strany podle obalů

Jde to vůbec se bránit proti požadavkům po politické jednotě, když v tomto boji již dávno nejde o programy, ale kdy marketingová politika prodává už jen emoce?

V dnešní české společnosti panuje přesvědčení, že politickou stranu si lze založit jako nějaký obchod a že bude prosperovat, bude-li mít správnou reklamní strategii. Problém je ale v tom, že voliči vůbec netuší, co ta firma prodává a nakupují podle toho, v jakém se nabízí balení. O to větší překvapení může nastat, až to teď v Parlamentu „rozbalí".

George Friedmann napsal: Ambiciózní strategie začíná tam, kde končí politika, ale co zaplňuje veřejný prostor tam, kde politika ještě ani nezačala?

Doba, kdy političtí filozofové i komentátoři opojení koncem studené války a pádem komunismu hovořili o „konci dějin", „konci ideologií" nebo „konci politiky", už naštěstí pominula. Podíváme-li se zpět na posledních dvacet let, vidíme, že skutečný problém spočíval právě v boji o charakter nové demokratické politiky a ve schopnosti definovat, co je veřejný zájem, a prosadit tento zájem ve veřejném prostoru a svobodné diskuzi. 

Buďme ještě ale chvíli konkrétní: mohou naše politické strany, z nichž ty dvě největší, tedy ODS a ČSSD, jsou zřejmě hlavně financovány z desátek z předražených veřejných zakázek, což si navzájem tolerují, když další velká strana a sice KSČM má nulový koaliční potenciál, když nová strana Věci veřejné prakticky žádný program nemá a nic o ní nevíme, je založená na jedné televizní tváři a na jednom lobbistovi, který ji financuje a když TOP 09 má sice v čele důvěryhodného knížete, který má vedle sebe ale muže, kterému se sice nic nedokázalo, ale s nevalnou politickou minulostí, něco změnit? Vždyť z tohoto velmi hrubého popisu vyplývá, že tento stav vágně definovaného charakteru demokracie jim všem, byť třeba z různých důvodů, mimořádně vyhovuje…

Existuje nebezpečí, že nové strany si velmi rychle osvojí zavedené politické způsoby a jenom je přenesou ze stranických sekretariátů, kde vše stále ještě podezřele voní novotou, do zatuchajících křesel Poslanecké sněmovny. Možná ale, že tato síla protestního hlasu bude současně fungovat i jako důležité varování všem, kdo by se chtěli příliš přizpůsobit zaběhnutým vzorcům korupčně politického chování.

Není to, o čem vy říkáte „vedeme boj o charakter státu a smysl státní suverenity, místo abychom řešili konkrétní problémy," symptom naší nesamozřejmosti, jak o ní už v roce 1886 psal Gordon Schauer ve slavném článku Naše dvě otázky?

Kolektivní paměť a národní dějiny tady určitě hrají svou roli. Není náhoda, že každá generace píše již od národního obrození svou „českou otázku" a že i v našem pohledu na Evropu trpíme jakousi kolektivní schizofrenií. Na jedné straně se rádi považujeme za „střed Evropy" a její „srdce", ale současně se podvědomě bojíme všeho, co je za hranicemi naší země a co k nám „přichází zvenčí".

Systém dvou stran se všude rozpadá

A ještě něco: Podíváme-li se na výsledky voleb ve Velké Británii, Německu, Rakousku atd. zdá se, že všude dochází k rozpadu velkých stran, na kterých byla skoro celé minulé století demokracie v Evropě postavena. Není naše krize součástí ještě větší krize, a sice krize evropských hodnot?

Spíš je to krize stranické demokracie založené na systému dvou velkých stran, z nichž ta pravicová je současně individualistická i tradicionalistická, zatímco levicová je solidárnější i progresivní. Mezi tím se pohybují strany akcentující různé ideje a politiky, jako například liberálové kladoucí důraz na individualismus a odmítající pouta tradice, nebo socialisté, jejichž pojetí solidarity je zpravidla revolučnější než u sociálně demokratických stran.

Tento systém se dnes skutečně rozpadá a mění. Namísto politiky zájmů se prosazuje politika identity a hodnot, takže radikální pravice stále více staví na odporu proti imigraci a pere se za národní zájmy (zpravidla definované etnicky, pokud ne přímo rasově), zatímco radikální levice bojuje za nejrůznější kolektivní práva, ať se jedná o práva žen, náboženských menšin nebo rovnoprávnost sexuálních menšin atp. A právě to, že z kulturních hodnot děláme politické priority a považujeme za nutné kulturu bránit či prosazovat politickou mocí, je důkazem obecnější sociální krize.

Jak se na politiku České republiky dívají vaši studenti? A jak Češi, pokud u u vás studují?

Vnímají Českou republiku a její ústavní systém jako součást středoevropské právní kultury a jako zemi, která v poslední době prošla obrovskou právní, ekonomickou a sociální transformací a dnes patří do Evropské unie jako jedna z mnoha tzv. postkomunistických zemí, o nichž se toho v Británii i Spojených státech ví obecně velmi málo. Čeští studenti, kteří každým rokem přijíždějí do Cardiffu na základě meziuniverzitních dohod, jsou často velice kritičtí vůči domácímu politickému i akademickému prostředí, což je samozřejmě potěšitelné. Jen mám o ně strach, co je potká, až se vrátí domů, a jestli se jim podaří jejich uplatnit jejich talent a získané znalosti.

České volby svět nezajímají

Co Vás nejprve napadlo, když jste se ve Spojených státech, kde jste právě přednášel, dozvěděl výsledky voleb v České republice?

Uvědomil jsem si především, jak se od mé poslední návštěvy USA opět snížil význam Evropy v globálním měřítku. Ekonomická krize, která vypukla v roce 2008, radikálně změnila pohled na to, co je důležité a klíčové z hlediska globální ekonomiky a politiky, a prohloubila dlouhodobou marginalizaci našeho kontinentu. Například dnešní krize zadluženosti některých států EU je jen jedním z mnoha rizik, které není o nic kritičtější, než například čínská měnová politika a realitní trh, americký deficit, indická energetika nebo rabování nerostného bohatství afrického kontinentu.

V takto globálně propojeném a závislém světě se ovšem paradoxně nesnižuje, ale naopak zvyšuje význam zcela lokálních změn a procesů, jakým jsou například české parlamentní volby. Rozhoduje se v nich, jak různá místa naší planety budou reagovat na výzvy a tlaky globalizace. V tomto smyslu jsem si potvrdil, že globalizace, jak říká britský sociolog Roland Robertson, je současně „glokalizací", tj. že globální změny jsou neodmyslitelně spjaté s tím, co se ve stejné době odehrává v různých místech této planety. Proto jsem také jako Čech žijící v Británii, a momentálně prezentující výsledky své práce ve Spojených státech, okamžitě po probuzení v sobotu ráno zapnul počítač a s napětím sledoval, jaký parlament a vládu si čeští občané ve volbách zvolili.

Zaregistroval jste v USA nějakou reakci na české volby?

O České republice se v USA moc neví, a to ani tady v Chicagu, kde se celá jedna čtvrť jmenuje Pilsen a dodnes zde najdete stopy české emigrantské identity. Například včera jsem slyšel na ulici čínskou muzikantku, jak na jakýsi orientální strunný nástroj hrála melodii Škoda lásky, což bylo až dojemné. O volbách se zdejší média ale vůbec nezmiňovala. Výjimkou z tohoto obecného nezájmu je jen postava prezidenta Havla, kterému ti obeznámenější Američané přikládají stejný status globální ikony jako například Nelsonu Mandelovi, Matce Tereze nebo princezně Dianě. To souvisí mimo jiné s americkou zálibou v silných osobních příbězích, ve kterých po velkém strádání hlavní hrdina překoná všechny překážky a jeho zásluhou síly dobra a pravdy zvítězí nad lží světa a zlými protivníky. Politický mýtus má obecně velmi blízko k pohádce a Američané takové pohádkové příběhy v politice milují, jako například příběh Baracka Obamy.

A po návratu ve Velké Británii?

Ten zájem byl také okrajový a například na BBC se o volbách zmiňovali jen jako o jedné z mnoha volebních epizod v nových zemích Evropské unie.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Federer rozdrtil Albota, v Basileji je už posedmnácté ve čtvrtfinále

Miláček domácích fanoušků Roger Federer porazil v druhém kole v Basileji 6:0, 6:3 Moldavana Radu Albota a při 19. startu na halovém turnaji v rodném městě si zahraje 17. čtvrtfinále. V dosavadních dvou zápasech prohrál slavný švýcarský tenista jen pět gamů.

Osmatřicetiletý Federer dnes navázal na úvodní výhru nad Němcem Peterem Gojowczykem za 53 minut a s Albotem se zdržel jen zhruba o deset minut déle. Na kurtu tak grandslamový rekordman nestrávil ještě ani dvě hodiny a upravil svou bilanci v St. Jakobshalle na 73:9.

Federer útočí v Basileji na jubilejní desátý titul, což se mu letos povedlo už na trávě v Halle. Ve čtvrtfinále se může střetnout s krajanem Stanem Wawrinkou, jehož ještě ve 2. kole čeká Američan Frances Tiafoe.

Zdroj: ČTK
Další zprávy