"Kdo v této zemi vyjádří starost o problémy sociální povahy a o společenskou soudržnost či o solidaritu se sociálně slabšími a vyloučenými, stává se podezřelým z podléhání levicové ideologii," míní francouzsko-český politolog Jacques Rupnik

"Zapomíná se tu, že sociální stát zavedl v Německu kníže Bismarck, v meziválečném Československu Masaryk... V této myšlence spočíval i poválečný kompromis křesťanské a sociální demokracie, na kterém stál projekt evropské integrace," upozorňuje Rupnik v první ze tří částí obsáhlého rozhovoru o výsledcích voleb, jejich důvodech a o tom, co bude následovat.

Jacquesi, co tě napadlo jako první, když se k tobě do Paříže dostaly výsledky parlamentních voleb v České republice?

Prvni reakce byla: bude pravicová vládní koalice. A hned: kníže Schwarzenberg dostane příležitost vrátit se do Černínského paláce a vzápětí se dostat i na Hrad! Tohle by mělo silnou historickou symboliku, která přetrvá do dob, kdy volby 2010 i TOP 09 budou dávno zapomenuty.

Jak výsledky komentovala francouzská média?

Nevěnovala českým volbám příliš velkou pozornost. Není to drama jako havárie letadla polského prezidenta Kaczynskeho na pozadí současné kampaně jeho bratra v prezidentských volbách. Ani obava z nástupu fašizujícího se Jobbiku (17%) v nedávných volbách v Maďarsku. Le Monde měl před volbami delší článek o nástupu nových pravicových populistických stran a docela se strefil. Co zajímá lidi ve Francii i jinde v západní Evropě je: bude v Česku stabilní vláda a jak se bude orientovat v evropských otázkách?

Foto: Aktuálně.cz

Blog Karla Hvížďaly na Aktuálně.cz

A to je otázka, protože již dva dny po volbách chtěji Věci veřejné podporovat vládu jen podmíněčně. Volil bys, jako tvůj přítel Václav Bělohradský, levici?

Volil bych Zelené, protože ,zelený' přístup k otázkám našeho modelu hospodářského a společenského se mi z dlouhodobého hlediska zdá správný  (odmítá podřízení všeho trhu nebo logice ,růstu růstu') a hlavně, protože je to v české politice strana nejproevropštější.  Proto propad této strany není dobrou zprávou ani pro domácí českou politiku, ani pro její vztah k Unii. Z podobného důvodu je škoda, že se do Sněmovny nedostali lidovci: křesťanská demokracie i zelení jsou ve zdejší politice dva směry, které nacházíme i ve většině zemí „staré Evropy" a nabízejí tedy možnost propojení s ní. Volební výsledky znamenají, že z české politiky vypadnou témata ekologická, křesťanská a - do jisté míry - sociální. Tedy triumf ekonomismu v české politice.

Představuje nebo představovala by podle tebe levice, skutečné nebezpečí, že u nás bude vládnout nějaká post-ideologická autokracie?

Kromě prvních svobodných voleb v červnu 1990 se ve všech následujících volbách varovalo či mobilizovalo proti levicovému nebezpečí. Zprvu to člověk chápal: po zhroucení komunistické diktatury byla levice jako taková nelegitimní a mohla se mnohým jevit i jako nebezpečná. Dvacet let poté mi ta rétorika připadá dost zastaralá až výstřední. Snad stojí za to si upřesnit, o jaké nebezpečí se jedná. To, že by sociální demokracie vyhrála volby a mohla by případně sestavovat koalici, snad nebere nikdo vážně jako nebezpečí pro demokracii. Pokud by tomu tak bylo, nemá ČR co dělat v EU, kde je běžné, že se levicové vlády střídají s pravicovými.

Vadí to samozřejmě protivníkovi, dokud se mu nepodaří vyhrát příští volby. To je normální provoz parlamentní demokracie. Donedávna vládla ,levice' v Maďarsku, v Polsku a, držte se, i v Česku. Nejprve ČSSD vládla s podporou ODS (a oposmlouva skutečně byla jakýmsi ,ohrožením' demokracie!), později v koalici do roku 2006: zprivatizovala banky a uklízela po pravici devadesátých let, která nechala ekonomiku i právní stát v chatrném stavu. S takovým nebezpečím se dá žít a musejí si na to zvyknout i ti, kterým se nezamlouvá dnes již bývalý lídr ČSSD (a ten se nezamlouval ani mně).

Druhá, rozšířenější varianta nebezpečí, by byla, kdyby po volebním vítězství levice byla vláda ČSSD závislá na tiché podpoře komunistů a tento posun po šikmé ploše by nás vedl přímo zpět před rok 1989, neboli by nastal tzv. "Plnouparoubek"! Než spolkneme tento scénář, připomeňme aspoň, že Česká strana soc-dem je naší nejstarší politickou stranou, volila poslance Masaryka před první světovou válkou a později se stala pilířem jeho první republiky a měla ze všech politických stran největší počet politických vězňů. Pak ji v roce 1948 k sobě připojili násilně komunisté.

Na rozdíl od lidovců vstupovala tedy do politiky po roce 1989 s čistým štítem. Jako jediná ve středovýchodní Evropě ČSSD není jako jinde přejmenovaná komunistická strana. Jistě, najdeme v aparátu ČSSD lidi s pochybnou minulostí, které tam většinou natahal Miloš Zeman; s korupcí bojovali asi stejně horlivě jako Topolánkova ODS a jejich vztah k mediím nevyzařuje otevřenost a pluralismus (na což by jistě odpověděli, že je to vzájemné). Ale to vše z nich ještě nedělá „KSČ-Light"!

Že si KSČM ponechala název, slovník i značnou část členské základny je smutná pozůstalost po časech minulých, ale má to aspoň jednu výhodu: dělat z ČSSD jakéhosi potomka Husákovy normalizace je holý nesmysl. Když už tak celá společnost je hluboce poznamenána normalizací, jak dokazovalo mimo jiné krajní zjednodušování a rádobyvtipné osočování ve volební agitaci. Když jsem viděl v novinách volební inzeráty s portréty Stalina, Gottwalda a Paroubka, nedostal jsem ani tolik strach z Paroubka jako z po komunismu zděděné potřebě mít nepřítele. V roce 1948 komunisté provedli násilnou likvidaci (říkali tomu „sloučení") sociální demokracie. Snad ji v rámci boje proti ,KSČSSD' nebudeme provádět znovu?

Jenže tady skutečně hrozil, jak ty říkáš „plnoparoubek" a z toho vyplýval ten strach. Ale zpět k ČSSD: Co ti ještě připadá divné na českém odporu proti sociálné demokracii?

Kdo tu vyjádří starost o problémy sociální povahy a o společenskou soudržnost či o solidaritu se sociálně slabšími a vyloučenými, stává se podezřelým z podléhání levicové ideologii. Ta prý vymyslela sociální či pečovatelský stát, jehož starost o penzisty a nemocné má za následek zadlužování státu, což je cesta do pekel. Zapomíná se tu, že sociální stát zavedl v Německu kníže Bismarck, v meziválečném Československu Masaryk, v Británii ,welfare state' vymyslel koncem války Lord Beveridge, což byl liberál, ale chápal, že poválečná demokracie potřebuje jistou míru sociální soudržnosti. V této myšlence spočíval i poválečný kompromis křesťanské a sociální demokracie, na kterém stál projekt evropské integrace.

Když jsem viděl klip „Přemluv bábu", který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích, tak jsem se postupně přestal usmívat; zarazila mě drsnost i politická přímočarost: pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si... Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální je vlastně socialistické, vše socialistické potažmo navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + „socialismu".

Jaké možnosti a jaká nebezpečí vidíš po volbách pro politicky vývoj České republiky?

Nevidím velká nebezpečí, právě jsem vysvětlil, proč jsem opatrný v zacházení s tímto slovem, ale pravda je, že o straně Věci veřejné skoro nikdo nic neví. Vidím ovšem některá úskalí související s restrukturalizací stranického systému, který tu vznikl za posledních dvacet let. Oba hlavní pilíře (ODS i ČSSD) byly výrazně oslabeny, dvě strany důležité pro svůj postmaterialistický étos i pro svůj koaliční potenciál (zelení a lidovci) vypadly ze hry, a třetina voličů hlasovala pro strany, které tu neexistovaly před rokem. Takže tu je jasně nespokojenost se starou politickou nabídkou i značná nepředvídatelnost jednání nových politických subjektů. Může to byt vzpruha pro unavenou demokracii nebo také znamení nástupu různých populismů, v Čechach jako vždy v relativně umírněné podobě.