Řádění ruských „fanoušků“ během fotbalového mistrovství Evropy znamenalo pro část pozorovatelů šok. Během utkání v Marseille napadli anglické kolegy, vždy považované za ty nejhorší, a zahnali je na útěk. Realita rozhodně není tak jednoduchá, ale skutečností zůstává, že ruská scéna fotbalových rváčů je velmi specifická. Zarazí už jen to, že zatímco se nejhorší anglické „živly“ musí zcela běžně v hodinu zápasu hlásit na policii, těm ruským se podobné problémy vyhýbají. Abychom ale učinili spravedlnosti zadost: polští chuligáni se poprali s policií, extempore těch chorvatských pravděpodobně stálo jejich tým dva body a Nizozemci chybí do celkové mozaiky vzhledem k absenci jejich týmu na ME vůbec.
Pro západní Evropu je řádění tohoto typu překvapením, přeci jen si již přísně organizovaným skupinám rváčů útočících na stadionech odvykla. Zvláště v Anglii byla přijata přísná opatření, nepřístojnosti, a to i daleko menší závažnosti, se okamžitě trestají a viník „za dobré chování“ získá zákaz vstupu na stadion. Navíc jsou již léta toho největšího boomu bitkařů pryč. Část z nich prostě jejich předchozí činnost přestala bavit, jiní se dostali pod kontrolu policie. Nedá se tvrdit, že by se třeba angličtí rowdies nedokázali předvést či že by měli problém se trochu poprat. Většina z nich si ale řádění představuje jako pokřikování s pivem v ruce a rvou se nejčastěji se zemskou přitažlivostí. Kultivovaností a jemností způsobů se tak těm ruským v současné době vyrovnají snad jen ti polští. Hlavní otázkou ohledně ruských hooligans tak je, jak je možné, že mohli na mistrovství vůbec přijet. Co dělala francouzská policie místo příprav, vzhledem k reputaci ruských fanoušků, to je také ve hvězdách.
Ruští chuligáni, na rozdíl od těch anglických, kteří se starají hlavně o pití, berou svoji „práci“ vážně. Pravidelně se scházejí a pořádají tréninky, podobající se těm armádním, cvičí se v bojových uměních MMA. Jejich organizace často připomíná paramilitární oddíly – některé formace hooligans disponují vlastními tréninkovými tábory, mnozí mají zbraně. V těchto skupinách, které čítají stovky až tisíce členů, je přítomná zřetelná hierarchie. Největší a nejobávanější skupina patří pod fotbalový klub Zenit Petrohrad a čítá na neuvěřitelných pět tisíců členů.
Podobně jako v jiných zemích jsou ruští hooligans propojení s ultrapravicí, byť se nedá mluvit o nějaké jasnější politické preferenci. Mnohé skupiny se hlásí k neonacistické ideologii, obohacené o prvky ruského šovinismu. Zatímco se rváči různých fotbalových týmů často střetávají (viz například toto video) – v místě a čase, které si nejdříve domluví – od poloviny nultých let se také pravidelně účastní útoků na cizince; vesměs lidi pocházející z neevropských částí Ruské federace nebo ze zahraničí, kteří nemají “slovanský vzhled”. V minulých letech tyto útoky – na ulici, ve veřejné dopravě, nebo na tržištích – způsobily smrt mnoha desítkám a vážná poranění stovkám lidí.
Ruské úřady se v boji proti radikálním skupinám zrovna nepřetrhnou. Podle některých je existence „firem“ hooligans pouze tolerována, zatímco jiní tvrdí, že jejich existence i fungování je podporováno či „vedeno” FSB, největší ruskou tajnou službou. Podle některých hlasů zvláště lokální úřady v minulosti často využívaly tyto skupiny k vypořádání se buď s etnickými diasporami či mafiemi, nebo s jinými nepohodlnými skupinami, které stály provinční administrativě v cestě. V řadě ruských oblastí to přispělo k vytvoření ad hoc nebo etablovanějších spojenectví mezi místní administrativou a hooligans. Zjednodušeně řečeno, pokud nedělají nepořádek navenek vůči běžným Rusům, policie je nechává si dělat svoje.
V době sílících protestů začal Kreml být paranoidní ve vztahu k jakýmkoliv projevům disentu na ulicích ruských měst – a u řady skupin hooligans vyšlo najevo, že v roce 2011 měly nebezpečné sympatie směrem opozičnímu hnutí. V posledních letech se situace poněkud změnila. Jak sílí konfrontace se Západem, ultranacionalisticky orientované bojůvky fotbalových hools mohou být hypoteticky využity pro potlačení prozápadní opozice, která – jak se obávají v Moskvě – může chytit druhý dech, způsobí-li zhoršující se sociálně-ekonomická situace v zemi masové protesty nespokojených občanů. Nemusíme přitom chodit pro podobný příklad nijak daleko. „Tituškové“, pouliční rváči, kteří neblaze prosluli během demonstrací na Majdanu, pocházeli ze stejných skupin.
Vztah státní moci k těmto spolkům je tak dvojaký. Jedná se o skupiny, které zdůrazňují pořádek, byť ve velmi specifickém pojetí, vlastenectví a další hodnoty, které mají v dnešním Rusku hlavní slovo. Potud se tedy stávají součástí systému. Jejich členové hlídají tábory putinské mládeže v Seligeru, narušují demonstrace opozice. Své bitky si nechávají na místa mimo stadion, perou se mezi sebou. Někdy se sice zaměří i na jiné než jen na protivníky z jiných klubů, ale vzhledem k tomu, že jde o útoky hlavně na lidi z Kavkazu a Střední Asie, pro policii to není až tak zajímavé. Na druhou stranu ale rasistické a neonacistické projevy nenaplňují ruské nejvyšší vedení žádným nadšením. Jsou příliš vidět a pro PR země, zvláště v souvislosti s brzkým mistrovstvím světa ve fotbale, které bude Rusko pořádat, se rozhodně nehodí.
Světovým tiskem se rozlétly výroky místopředsedy ruské Státní dumy a také člena vedení Ruského fotbalového svazu Igora Lebeděva, který prohlásil, že „v devíti z deseti případů se fanoušci jdou na fotbal porvat, to je normální.“ Tento syn ruského ultranacionalisty Žirinovského a také člen vedení jeho strany naopak chválil Rusy za to, že zahnali Angličany. Taktně přitom zamlčel, že si ruští fanoušci ani zdaleka nevybrali rovnocennou skupinu, ale že prostě útočili hlava nehlava, tedy i na normální fanoušky, kteří se rozhodně nejeli do Francie, navzdory tvrzení ruského politika, „porvat“.
Tak trochu nelehkou pozici má v současné situaci prezident Putin. Svoji image od samého počátku staví na síle, na macho stylu, který Rusům, ale nejen jim do značné míry imponuje. Existují i fotografie, na kterých se objevuje s některými z hooligans. Když mluvil o tom, že 200 ruských hools dokázalo zahnat tisíce anglických fanoušků na útěk, byl v tom cítit i pocit hrdosti. Na druhou stranu je Vladimir Putin politik a je mu jasné, že otevřená podpora z jeho úst není možná. I proto ale v rámci jeho systému funguje Žirinovského strana LDPR. To, co nemůže říct Vladimir Putin otevřeně, tedy že je vlastně na ruské hooligans pyšný, říkají lidé, jako je právě Lebeděv.
V Rusku se navíc ještě víc posílil pocit křivdy. Podle tamních novin byli potrestáni jen ruští fanoušci, zatímco ti ostatní vyvázli bez trestu. S mezinárodní izolací a se současným dopingovým skandálem v atletice tak v Rusku existuje přesvědčení, že aféra kolem ruských fanoušků a podmínečné vyloučení Ruska z Eura jsou součástí snahy Rusko ponižovat. A z toho pohledu vlastně udělali ruští rváči „záslužný čin“. Přesto by bylo chybou nafukovat tyto události do podoby prvku hybridní války. Akce chuligánů byla prostě „jen“ využita k dalšímu posílení pocitu hrdého Rusa, který bojuje proti zlému Západu. Pro samotné hooligans bylo ale nejdůležitější ukázat, že právě oni, Rusové, jsou ti nejhorší, nejtvrdší.
