V úterý dopoledne mi volá neznámé číslo: "Za to, že dlouhodobě platíte včas faktury za internet, vám nabízíme 30 programů za 98 korun měsíčně," sděluje mi slavnostně operátorka. S poděkováním odmítám. Úctyhodně velkou placku doma sice mám, programy jsem ale již před osmi lety zrušil.
"Ta cena se nebude nikdy měnit. Můžete sledovat filmy a sporty," pokračuje slečna na drátě. Televize za cenu krabičky cigaret mě pomalu nahlodává. Ptám se tedy, jestli se budu moci dívat na americkou NBA. Prý ne, k tomu bych potřeboval "sportovní balíček" za dalších 120 korun. Takže ještě jednou díky a nashle.
Za minutu zvoní telefon znovu. "Ptala jsem se manažera a dáme vám ten balíček zdarma, co na to říkáte?" Sklapla past - dojednávám datum a čas instalace a pak tu novinu píšu ženě. Má mně za blázna.
O dva dny později nám technik přinese další krabičku pod televizi s ovladačem. Prvních 21 dní můžu sledovat 120 programů, které pak zmizí a zůstane jen základních 30 a sportovní balíček. Stejnou dobu mám na to, abych vše bez důvodu zrušil. To už ale vnímám na půl ucha a novým ovladačem mířím na televizi, uléhám na pohovku.
Za čtyřicet minut mám prohlídku sto dvaceti kanálů za sebou. A začínám znova. Kolem sedmdesátky druhého kola a hodinou života pryč si připadám nemístně a vše vypínám. Nic mě nezaujalo, ale chlácholím se, že večer bude program kvalitnější.
Ve čtvrt na osm si vzpomenu na Události, televize ale nečeká. Dívat se od poloviny nemá smysl, takže se vracím k počítači, kde jsem je sledoval dosud. Po zprávách jdu zkusit štěstí znova. Vyzkouším sto dvacet možností a nechám běžet CNN. Jen sedět a sledovat debatu je mi trapné, tak umyju nádobí. Při tom přemýšlím, co dělám špatně. Pak znovu brouzdám nabídkou. Filmy jsou zrovna v polovině, NBA ze záznamu nikde a přímý přenos začíná ve tři ráno.
A pak mě to napadne. Hlavou mi prolétnou vzpomínky na porevoluční éru, kdy jsme si videoklipy z MTV nahrávali na video - pustím si tedy hudbu. MTV je tu o poznání víc a celkem chrlí nonstop hudbu asi deset programů. Ale jakou?!? Hudební vkus nechám stranou a na rovinu říkám, že s nahotou nemám problém. Téměř ze všech hudebních programů na mně ale kouká zlatozubý rapper kolem kterého se natřásají silikonem upravené slečny, které na sobě mají jen olej. Oblečení nepotřebují, protože se za prsa a pozadí neustále drží a třesou s nimi. Děkuju Bohu, že jsem s telkou začal experimentovat v době, kdy ještě nemám děti.
Uklidním se přírodou, říkám si a volím National Geographic. Ale ocitám se na National Geographic Music. Koukám, že NG už taky není jen jeden kanál. Na dalším z nich běží reality show, kde dvě slečny pronásleduje v přírodě stopař na koni. Na třetí pokus vidím zvířata v přírodě, ovšem doprovázena dramatickou hudbou, jako by hrála v akčním filmu. Warrior Chimps, Killer Instinct, Ultimate Killing Machine, Lethal Jaws, Ultimate Predators a podobně. Velím ústup a mizím pod peřinou.
Druhý den si stanovuji pravidla. Nezapnu to, dokud nebudu vědět, co chci sledovat. Jenže zjistit, co dávají na 120 programech vyžaduje minimálně půl hodinky četby programu. Brouzdat už nebudu, to přísahám.
Začíná mi docházet, proč mi tu nemoc jménem TV nabídli tak levně. Proč televizi vyznává většina lidí, přičítám závislosti. Taky se mi nedaří přestat kouřit. Ale proč by si zdravý člověk měl v roce 2011 pořizovat službu, která mu v příšerné kvalitě valí do bytu obsah, který ho nezajímá a ten, který ho zajímá jen v daný čas (v mém případě ve tři ráno), to prostě nechápu.
Ještě, že mám 21 dní na bezdůvodné odstoupení od smlouvy. Usedám k počítači a celý televizní experiment ruším.
