Veřejnost se mohla dočíst, že německá kancléřka i její křesťanští demokraté jsou stiženi "europeismem" (rozuměj přehnanou ochotou vzdávat se státní suverenity a svých demokratických institucí).
Skutečnost je poněkud komplikovanější - rozšířená Evropská Unie (její komptence a rozhodování) se řídí do jisté míry prozatímními aranžmá Smlouvy z Nice z roku 2002 . Jejich platnost je však omezená.
Nebude-li ratifikována Ústava, bude platit provizorium nadále, nebo se musí 27 členských zemí dohodnout, co dál. A kancléřka Merkelová má od Evropské rady (jejího jednání se účastnil i prezident Václav Klaus) mandát, aby zjistila stanoviska těch členů, kteří Smlouvu neratifikovali.
My "Evropa"
Smlouva u Ústavě pro Evropu je dokumentem kontroverzním z mnoha důvodů některé z nich však zůstávají mimo hlavní proud české veřejné debaty.
Samotný titul "Ústava pro Evropu" vyprazdňuje geografický návez kontinentu, na kterém se rozléhá nejméně dvojnásobný počet států, než které patří k Evropské unii. Byla-li by přijata, bude přece Ústavou pouze menší část světadílu. Zaměňovat pak společně sdílené (jakkoliv ctnostné) hodnoty v geograficky omezené části Evropy za "evropské" působí poněkud arogantně.
Švýcarsko, Norsko, Island, Ukrajina, Gruzie či Arménie jsou země stejně "evropské" jako Francie nebo Německo. A současná "sedmadvacítka" nemá na "Evropu" žádné výlučné právo ani copyright.
Jaké "zastoupení" bez zdanění?
Další z "prasklin" ústavního uspořádání Evropské unie spočívá v tom, že zavádí "vnější reprezentaci a zastoupení" (ať už ve smyslu vnějších symbolů, jako je vlajka či hymna, či přímo ústavních činitelů, jako je prezident či ministr zahraničí), aniž by disponovala systémem společného vnitřního zdanění.
Motto, které stálo u zrodu Unie amerických států - "no taxation without representation",obrací Ústava pro Evropu na "full representation with no taxation".
Jakou pravomoc může mít prezident Evropské unie (a potřebuje ho Unie vůbec?), bude-li spravovat pouze jedno procento veřejných financí na území EU, zatímco členské země (jejich představitelé) zbývajících zhruba procent čtyřicet? A co zmůže ministr zahraničí EU, nebude-li disponovat "unijní" armádou (a měl by)? A proč by měla mít Unie ya těchto okolností institucionalizovanou společnou zahraničíní a obrannou poliitku?
Na druhou stranu Ústava vyčleňuje poměrně subtilní okruh výlučných kompetencí EU - patří k nim pravidla pro fungování celní unie, vnitřního trhu, obchodní politiky, monetární politiky (pro členy eurozóny) a ochrana mořských biologických zdrojů.
Další kompetence sdílí Unie s členskými státy a do některých oblastí nemá právo zasahovat vůbec (daňová politika).
Demokratický deficit v hlavách
Ve své kritice Evropské unie se euroskeptici často odvolávají na její demokratický deficit a označují ji za projekt politických elit. Faktem však je, že nemalá část západoevropské veřejnosti spojuje právě s evropskou integrací v posledních padesáti letech pocit každodenní jistoty, bezpečí, blahobytu a (konzumní) prosperity. A regulaci či standardizaci společného trhu považují za premisu tohoto stavu, nikoliv handicap.
Důležitá rozhodnutí Evropské unie přijímají (většinou) volení členové Rady Evropské Unie (na úrovni ministrů) na doporučení velvyslanců členských zemí (vyslaných demokraticky zvolenými vládami) či evropských komisařů (jmenovaných demokraticky zvolenými národními vládami a schválenými Evropským parlamentem). Prakticky nepřetržitě zasedají buď výbory nebo plénum Evropského parlamentu.
Společná exekutivní rozhodnutí Unie jsou přijímána konsensuálně či kvalifikovanou, zhruba dvoutřetinovou většinou hlasů.
Spíše než o demokratickém deficitu lze tedy hovořit o informačním či komunikačním deficitu demokraticky zvolených činitelů zastupující suverénní vlády v Bruselu. A o nezájmu národních parlamenů povolávat je pravidelně k odpovědnosti.
Václav Klaus i Saša Vondra volají oprávněně po obnovené a hlubší debatě o budoucím uspořádání Evropské unie. Neměli by z ní však automaticky vylučovat hlas osmnácti zemí, které Smlouvu o Ústavě pro Evropu už ratifikovaly.
Navíc, při Klausově příslovečné skepsi vůči referendu působí jeho opakované odkazy na výsledky hlasování o Ústavě ve Francii a v Nizozemsku poněkud falešně. Němčina má pro ně jeden docela přiléhavý výraz: Schadenfreude.
