Pohříchu však méně věcných argumentů pro či proti diskusi samotné.
Důvody, kterými ji podpořil stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, zněly zčásti účelově a zčásti neinformovaně. Premiér Topolánek připomínal v replice vůdce party, která ovládla na čas území svého rivala s jediným cílem: aby mu oplatila všechna předešlá příkoří.
Stojí tedy za to připomenout fakta, která v plénu parlamentu zaznít mohla, ale nezazněla.
Německá vláda se rozhodla "vyjmout" téma ústavní smlouvy z "veřejného prostoru" zčásti proto, že se v něm schvalovací proces dostal do slepé uličky. Němci soudí, že nepřinesl-li veřejný schvalovací proces jasný výsledek, v dalším kole by měla dostat šanci přímá mezivládní jednání. Konec konců právě národní vlády mají demokratické mandáty svých voličů.
V prvním kroku požádala Angela Merkelová členské vlády o jmenování dvou diskrétních a mlčenlivých pověřenců pro tato jednání. Českými šerpy v "unijním" labyrintu se na příští měsíce stali Jan Zahradil a Jiří Šedivý. Jejich prvním úkolem je příprava Berlínské deklarace, kterou si Evropská unie za šest týdnů na summitu v německé metropoli připomene padesát let své existence.
"Cherchez la France!"
Na samotný text Smlouvy o ústavě pro Evropu se při mezivládních jednáních dostane až na rozhraní dubna a května, po prvním kole francouzských prezidentských voleb. Diplomatická váha jednoho ze zakládajících členů Evropské unie v kombinaci s odmítnutím Ústavy propůjčily Paříži výsostné postavení.
Českým odpůrcům či stoupencům Ústavy se to nemusí zamlouvat, je to však unijní realita, s kterou se ostatní členské země naučily žít.
Navíc, oba hlavní kandidáti na post příštího francouzského prezidenta, Nicolas Sarkozy či Segolene Royalová sou ohledně Smlouvy o ústavě skoupí na slovo. Sarkozy by snad dal přednost "miniverzi" současného dokumentu, Royalová by ji chtěla rozšířit o pasáž týkající se sociálních práv obyvatel Unie, která v ní francouzským voličům údajně chyběla.
Ohledně Evropské ústavy tápe i vznikající nizozemský pravo-levý koaliční kabinet. Kromě vyjádření, že k původnímu textu se už nechce vracet, obsahuje čerstvá koaliční smlouva zmínku o tom, že požádá o konzultace blíže nespecifikovaný konzultační orgán.
Pero, nůžky, papír ... teď
Chtít v téhle situaci od Topolánkova kabinetu jasnou představu o dalším ratifikačním procesu je poněkud nespravedlivé.
Od opozice by však bylo zcela legitimní požadovat vysvětlení jisté ambivalence, jež se objevila v dílčích vyjádřeních samotného premiéra i jeho vyjednavače Jana Zahradila.
Zatímco Mirek Topolánek se po jednáních s Angelou Merkelovou poněkud tajuplně vyjádřil, že Praha dává v dalších jednáních přednost "peru před nůžkami", Jan Zahradil byl v jednom ze svých vyjádření konkrétnější a vyjádřil jistou rezervovanost nad tím, aby Smlouva o ústavě zahrnovala také zavazující text Evropské listiny základních práv a svobod.
Zahradil vcelku logicky upozorňuje na to, že pokud její ustanovení nejsou či nebudou zapracována do národních legislativ, může tento rozpor vyvolat záplavu sporů před Evropským soudním dvorem v Lucemburku. Jeho slova slova si lze jaksi implicitně vykládat i tak, že by Praha sáhla raději po nůžkách.
Pouhá implicitnost Zahradilova výroku naznačuje, jak by rozprava v plénu Sněmovny byla prospěšná. Stejně jako nevyslovená otázka, zda případnou příští smlouvu předloží současná koalice k ratifikaci v referendu, když pro jiné případy považuje všelidové hlasování za nepatřičné.
Rozprava by určitě posloužila jako veřejná osvěta. A dost možná by poodhalila protiklady (zdráhám se použít slůvka neinformovanost) obsažené jak v proevropské rétorice části české opozice, tak v protievropské rétorice části vládní koalice.
