Za šikanování učitelky Střední průmyslové školy v Praze Na Třebešíně padl trest – podmínečné vyloučení a trojka z chování pro studenty, kteří kantorku při vyučování brutálně ponižovali. Bylo by ale absurdní považovat tím věc za vyřízenou. Případ se vedení školy vymkl z rukou. Pokud se její ředitel domnívá, že udělal, co mohl a měl, nechápe situaci. Vážné.
Ředitel František Bártl ve středu oznámil, že nechce „podlehnout tlaku“ a nehodlá odstoupit. „Není to ani zpupnost, ani nedostatek pokory a sebereflexe. Pokud se prokáže pochybení na mé straně, vyvodím z toho důsledky. Ale neudělám z toho precedens pro výtečníky po všech koutech republiky,“ prohlásil. Prý by tím, tvrdí, ukázal jiným žákům cestu k odstranění ředitelů.
Pýchu stranou, prosím. Tohle je sebestředná, nevkusná argumentace.
Ředitel Bártl jako by si neuvědomoval, že má problém. Je jedno, jaké jsou motivy všech minulých a budoucích šikanistů, jestli jim jde jen o zvrhlou zábavu, nebo ještě sledují nějaký cíl. Podstatné je to, že se vůbec šikanuje – a vedení každé školy za to musí nést odpovědnost.
V logice ředitele Bártla by nemohl odstupovat ředitel věznice, když mu z ní uprchne vězeň, protože by tím „udělal precedens“. Podobně ministr obrany po výbuchu muničního skladu, náčelník policie kvůli selhání podřízených, a tak dále. To aby nedávali výtečníkům návod, jak se jich zbavit.
Ředitel jako by si myslel, že je nenahraditelný. Nedoceňuje nepsaný, lidský význam celé zlé záležitosti. Řeší ji jako robot. Symbolickým gestem, které v sobě obsahuje i omluvu a lítost, má přece být rezignace.
Místo toho ze školy slyšíme, že smrt učitelky nemá se šikanováním příčinnou souvislost. Třeba nemá (kdo to ale může s jistotou říct?). Ale určitě to kantorce ublížilo psychicky. A už kvůli soukromí a památce nešťastné ženy by mělo mít vedení školy pochopení pro to, aby se věc nerozmazávala v tisku, v politice a na poradách na vysoké úrovni. Nejkratší cesta – přijmout vinu, nepřít se, odstoupit.
Důvodem k rezignaci ovšem může být už sama podstata případu. I to, že škola o celé záležitosti neinformovala svého zřizovatele, pražskou radnici. A kdyby se na veřejnost nedostaly otřesné záběry, zůstala by možná uvnitř průmyslovky, nevěděla by o ní ani policie (že jde o případ pro policii, je z videa očividné). Je svým způsobem jedno, jestli se na škole o šikaně vědělo nebo šuškalo, anebo jestli o tom, co se odehrává, vedení nevědělo. Obojí je průšvih.
Jméno školy bylo fatálně poškozeno. S jakými pocity se tam teď budou žáci hlásit, kdo tam bude chtít vyučovat? Co tomu říkají rodiče ostatních studentů? Rezignace ředitele nebo dalších členů vedení školy tohle sama o sobě jistě nevyřeší. Ale může přispět k věrohodnému hledání nápravy, k vyčištění atmosféry, k uzavření případu. Když se ředitel nechá dál kritizovat, vyšetřovat, odvolávat, dá tím jiný návod, než si myslí: jak lpět na své židli a propást okamžik, kdy je rozumné se ctí odejít. Těžká chvíle i pro něj, ale ustoupit není známkou slabosti.
