První potíž je nasnadě a vyjevil nám ji sice nepravděpodobný, ale legitimní výsledek voleb: remíza 100 : 100 naplno otevřela prostor pro zákulisní handly, jaké tato země dosud (ani v dobách "opoziční smlouvy") nepoznala. Vždyť aktuálně v politických vyjednáváních vůbec nejde o nějaké ideje či programové priority. Podstatné je, zda se jedné či druhé straně buď podaří "přesvědčit" aspoň jednoho poslance z druhého tábora, aby pro novou vládu zvedl ruku či aspoň nehlasoval proti, případně zda se dočkáme přiznané "tolerance", tedy jakési obdoby citované opoziční smlouvy.
Zbytečno podotýkat, že v zemi, kde se korupce pro vysoké procento občanů stala přirozenou normou, ono "přesvědčit" nelze číst jinak než "koupit", tedy uplatit.
Pokud se dvě největší strany nakonec pragmaticky dohodnou na nějaké toleranci a na druhý pokus se pokusí z politického spektra definitivně vyšachovat strany menší, nemělo by nás to příliš překvapit - vždyť o ideologii tady přece vůbec nejde. Jaképak programy, když strana takzvaně pravicová se před volbami holedbá, jak přilepší dělníkům a důchodcům a jak bude mít "sociální ohledy", zatímco strana údajně levicová jako jeden ze svých úspěchů prezentuje například vysoký příliv zahraničních investic, ke kterým dopomohly podmínky více než liberální.
Pravá je levá a levá je pravá, všichni slibují všechno všem, hlavně lepší a snadnější život. Snad právě toto je druhá aktuálně postihnutelná vada západní demokracie: Volby jsou jednou za čtyři či pět let, což je z hlediska vítězných politiků tragicky krátký interval a každý hlas váží stejně, lhostejno, zda jej do volební urny vhodí generální ředitel firmy se stamilionovým obratem nebo nevyučený kopáč na hranici gramotnosti.
Hodně průměrných, málo bohatých
Při znalosti rozvrstvení populace podle vzdělání a příjmů, které je silně asymetrické - zjednodušeně řečeno, velmi bohatých a velmi inteligentních je z hlediska počtů zanedbatelně málo, zatímco příjmově i intelektuálně průměrných a podprůměrných je velká většina - je nasnadě, že pokušení podbízet se (průměrné a podprůměrné) většině je u politických stran obrovské. Tuto nerovnováhu jen nepatrně koriguje fakt, že mezi vzdělanou a bohatou menšinou je obvykle větší ochota se voleb účastnit.
Pokud v demokratickém systému nějaká strana či koalice zvítězí výrazně, případně dojde-li k uzavření nějaké formy opokoalice, přichází automaticky pokušení číslo 2: snaha změnit pravidla (volební zákon, způsob schvalování klíčových norem apod.) tak, aby se vládlo pohodlněji a vítěz pokud možno nebyl rušen odjinud.
I když dnes nevíme, jak tuzemská povolební tajenka nakonec dopadne, není třeba propadat sebemrskačským náladám. Česká kotlina není první ani jediná oblast, kde některé strany zahodily ideové programy a snaží se zalíbit za každou cenu všem. Strašidlo demokratického populismu již haraší v mnoha zemích Evropy, i té západní. Stačí se podívat na politickou scénu Rakouska, Itálie či Německa.
Jak zabírá strašení
Zkušenost ukazuje, že dobrého úspěchu může dosáhnout ten, kdo včas vystihne téma, s nímž bude souhlasit většina elektorátu. Může to být xenofobie vůči přistěhovalcům či cizincům (vzpomeňme na předminulé volby v Rakousku, ale i na strašení Landsmannschaftem před čtyřmi roky u nás) či třeba nevraživost vůči Evropské unii (Polsko). Ostatně, gerrymanderismus (úprava hranic volebních okrsků tak, aby celkově mohla zvítězit i strana s menším počtem hlasů) je pojem, který vynalezli - světe, div se - v baště západní demokracie, totiž v USA.#reklama
Možná přichází zatěžkávací zkouška, která ukáže, jak dobře je česká demokracie vybalancovaná. Již jednou, za časů opoziční smlouvy, tu pokušení změnit pravidla způsobem neslýchaným ku prospěchu vítězů bylo, ale snaha o změnu volebního zákona tenkrát narazila na Ústavní soud.
Pozorujme nyní pečlivě nejen ustavení případné vlády, ale i obě parlamentní komory, prezidenta a Ústavní soud. Pokud ústavní systém ustojí i nesnadný volební pat, budeme moci právem říci: Česká demokracie - i přes občasnou bídu politické scény - dospěla. A to není málo.
Pokud to bude jinak a měla by se ohýbat či "pružně měnit" Ústava, budou nás řešit v Bruselu, s ostudou značnou. A že zrovna toto bychom si nepřáli, na tom se snad v Česku shodnou všichni.
Autor je nezávislý publicista