reklama
 
 

Slováci účtují s prokletou Mečiarovou amnestií. To by nás mělo hodně zajímat

1. 4. 2017
Podivné amnestie, které bránily spravedlnosti, provázely české a slovenské dějiny po dlouhá desetiletí, píše v komentáři Luděk Navara.

Slováci se rozhodli razantně zatočit s jednou z těch nejtemnějších kapitol svých moderních dějin: s amnestií, která zabránila potrestání pachatelů únosu syna tehdejšího prezidenta Michala Kováče v roce 1995. Poslanci v pátek schválili novelu ústavy, která umožňuje rušit prezidentské milosti a amnestie, pokud odporují principům demokratického právního státu. Teprve pak přijde na řadu rozhodování o samotné amnestii a pak rozhodnutí ještě přezkoumá tamní Ústavní soud.

Je to tedy jen první krok na cestě, která ještě může být dlouhá. Ale snad ne delší, než ta, kterou Slováci už urazili doposud: potýkání se s dědictvím prokleté Mečiarovy éry, která Slovensko málem vyvedla pryč z pódia evropských dějin, totiž provází slovenskou politiku od té doby prakticky nepřetržitě.

Tehdy nešlo o nic menšího, než o vraždu, únos a diskreditaci ve jménu politické moci, něco, co jsme zvyklí vídat v Latinské Americe nebo v Rusku. Mohlo by se zdát, že milosrdný čas na tu smutnou událost umožní zapomenout, ale překvapivě se stal pravý opak: dnes je volání veřejnosti po opožděné spravedlnosti silnější než předtím. Možná k tomu přispěl film, který na Slovensku vznikl, možná si ta těžko uchopitelná lidská touha po spravedlnosti jaksi sama stále hledá cestu a našla si ji právě nyní.

Každopádně se tehdy jednalo o něco, co muselo u našich východních sousedů znepokojit každého: syn slovenského prezidenta byl zavlečen proti své vůli do Rakouska, kde mu hrozilo stíhání. Byl přitom zbit, dostal elektrické šoky. Když padlo podezření na Slovenskou informační službu (SIS), jeden z možných svědků zahynul: prostě pod ním vybuchl jeho automobil. Ale podezření bylo na světě: lidé tušili, že jde o součást boje, kterým (tehdy zdánlivě) všemocný Vladimír Mečiar účtuje s prezidentem.

Slovenská prokuratura už před sedmnácti (!) lety podala obžalobu na třináct osob včetně bývalého šéfa SIS Ivana Lexy. A ta je důležitá; píše se v ní například toto: "…je zájmem společnosti, aby veřejní činitelé vykonávali svou pravomoc v souladu se zákonem. Jejich jednání je pro společnost mimořádně nebezpečné, přičemž jeho stupeň je zvýšený především tím, že se ho dopustili příslušníci státního orgánu Slovenské republiky, kteří v rozporu se svými úkoly použili sílu a prostředky SIS vůči synu tehdejšího prezidenta a svým jednáním naplnili zákonné znaky více trestných činů jako členové organizované skupiny, přičemž jejich jednání vyvolalo mezinárodní ohlas a snížilo vážnost Slovenské republiky v evropském a světovém měřítku."

Obžaloba by tedy byla, ale mezitím Vladimír Mečiar na čas zastupoval hlavu státu a v tom období vydal onu spornou amnestii. Postavil tedy spravedlnosti hráz - zdálo se, že navždy. A máloco naštve člověka jako právě takováhle bezmoc. Je to jako když načapáte zloděje, zavoláte policii… A ti policisté nechytají zloděje, ale naopak mu pomohou utéct. A všichni dohromady se pak vysmějí vaší naivitě.

Jenže byla amnestie něčím tak překvapivě novým? Podivné amnestie, které bránily spravedlnosti, provázely české a slovenské dějiny po dlouhá desetiletí. A žádné podobné pozdvižení z toho nebylo. Proč? Amnestie komunistických prezidentů v Československu křivily právo a stavěly hráze potrestání v mnoha a mnoha případech. Na základě amnestie prezidenta Antonína Novotného z roku 1960 vyšlo na svobodu mnoho politických vězňů. Jenže to byli paradoxně amnestováni ti, kteří žádný trestný čin nespáchali. A co hůř. Amnestie znemožnila trestní postih mučitelů, vyšetřovatelů Státní bezpečnosti a dalších - těch, kteří roky likvidovali svobodu a deformovali společnost a právo. "Je možné, že už tehdy měla zaručit beztrestnost soudruhům, kteří se podíleli na zvěrstvech páchaných ve vyšetřovacích celách." Tak o tom píše do slovenských novin Denník N Martin Slávik.

Dědictví prokletých amnestií je mnohem starší a netýká se vůbec jen Slovenska. Ostatně ještě před necelým rokem musel český nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podat dovolání k Nejvyššímu soudu kvůli případům potrestání komunistických funkcionářů za vysídlování sedláků z jejich statků. Podle některých českých soudů bránila potrestání právě ona amnestie prezidenta Novotného z roku 1960!

Někdo řekne, že i my Češi jsme měli své aféry s tajnou službou a své vlastní pochybné amnestie; samozřejmě, amnestie na konci úřadování prezidenta Václava Klause vyvolala silné vášně, ale zdaleka ne takové, jako jsme viděli na Slovensku. A pokusy o její zrušení také nedosáhly takové intenzity. Někdo namítne, že o tak křiklavý případ, jako byl únos prezidentova syna, nešlo. Na druhé straně jiný připomene, že jsme i v tomhle zůstali tím národem Švejků, jehož tajná služba sleduje manželku premiéra na pokyn jeho milenky… Ehm, mezi námi; není to pořád lepší než únosy vlastních občanů do ciziny?

Jenže pocit nenaplněné spravedlnosti je nebezpečnou výbušnou látkou: stejně jako Slovensko vzrušuje nenaplněná spravedlnost v jedné jediné kauze už dvě desetiletí; může totéž hrozit i v Česku. Jaké mají pocity oběti například vytunelovaného H-Systemu, když někteří jeho představitelé unikli kvůli Klausově amnestii trestu? A co nepotrestané zločiny komunismu? Jaké pocity mají političtí vězni, když si v roce 2016 čtou o amnestii prezidenta Novotného z roku 1960? O tom, že viníci jejich osobních či rodinných tragédií kvůli tomuto dávnému škrtu pera jednoho komunistického vládce unikli (či léta unikali) spravedlnosti?

A vůbec nemusí jít jen o amnestii, ani v tomto ani v mnoha jiných případech: mnozí vidí, jak obtížně se naplňuje (čti nenaplňuje) spravedlnost v případě takového Davida Ratha; Možná je to jiný příběh, namítnete. Je a není; Slovensko nám dnes vzkazuje, že potřeba spravedlnosti jaksi existuje sama od sebe a  je třeba s ní počítat. Protože čas ji nevymaže a amnestie nezruší.

autor: Luděk Navara

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama