O divokých politických zvratech se občas říká, že by také mohly posloužit jako skvělý scénář pro thriller. To, co se nyní děje u našich východních sousedů, je ale už tak překombinované, až by případné zfilmování možná nikdo ani nedokoukal.
Co víme: Lídr hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO) Igor Matovič byl sice schopen v roce 2020 vyhrát volby, ale jako premiér se choval natolik šíleně, že ho v roce 2021 musel nahradit spolustraník Eduard Heger. Protože ale Matovič s eskapádami nepřestal ani na postu ministra financí, vláda kvůli němu nakonec ztratila většinu. Od září tak čelí permanentní krizi, která vyvrcholila minulý týden. Chvíli se zdálo, že kabinet nakonec v nějaké podobě přežije, když ho Matovič opustí. Ten také podal rezignaci. Ale sotva ji odevzdal v prezidentské kanceláři, zase papír obratem vytrhl šokovanému úředníkovi z rukou a odešel, takže vláda padla.
Vyústění zatím zůstává zahalené tajemstvím, protože rozhádaní slovenští demokraté se sice nesnášejí, ale také se bojí návratu Roberta Fica, expremiéra zatíženého mnoha soudními kauzami.
Dzurinda jako výjimka z pravidla
V Česku za posledních 30 let padla vláda předčasně mnohokrát, ale aby v takovou chvíli nikdo ani netušil, co bude dál, se stalo jen jednou. To když v roce 2009 Jiří Paroubek (ČSSD) zcela nečekaně uspěl s jedním z mnoha náhodných pokusů vyslovit nedůvěru kabinetu Mirka Topolánka (ODS), který právě předsedal Evropské unii. Záběry, z nichž je patrné, jak je sociálnědemokratický lídr nepříjemně překvapený tím, co se mu právě podařilo, patří do zlatého fondu zdejších politických absurdit.
Slováci jsou však na podobně situace hotoví experti. Zejména pak tamní demokraté. Ti za poslední tři dekády ukázali, že jsou schopni mimořádného vzepětí vůči autokratům. Ať už Vladimíru Mečiarovi či Robertu Ficovi. Jakmile se však dostanou k vládě, okamžitě se rozhádají. A za jejich malicherné spory pak platí celé Slovensko.
Tomuto osudu zatím dokázal uniknout pouze Mikuláš Dzurinda, který v čele široké koalice v roce 1998 poslal pět minut po dvanácté do opozice Vladimíra Mečiara. A co je podstatné, byl ve volbách 2002 schopen vítězství obhájit. Proto jeho reformy přetrvaly. I když za Dzurindovou érou zůstalo také mnoho temných kauz, nelze mu upřít talent a cit pro politické řemeslo.
Jeho demokratičtí dědicové však kráčejí od krachu ke krachu. V roce 2010 se jim sice podařilo porazit Roberta Fica a dosadit do čela kabinetu Ivetu Radičovou, ale už o dva roky později se její koalice kvůli naprosto zbytečným hádkám rozpadla - a na výsluní se tak na spoustu let vrátil Fico. V roce 2020 se jej sice jeho odpůrcům podařilo znovu porazit, ale následovalo zmiňované Matovičovo cirkusové působení zakončené nynějším pádem.
Právě Iveta Radičová, poučena svými tristními zážitky, už před časem v rozhovoru pro Aktuálně.cz věštila, že i kdyby demokraté vyhráli, nic je nebude pevně držet pohromadě: "Tady mám problém se odstřihnout od své zkušenosti premiérky různorodé koalice, která se nakonec rozpadla. Pokud by nyní zase vznikla takto pestrá vládní sestava, neočekávám žádné hluboké reformy. Za prvé by už nyní musely být změny připraveny do detailu. A to nejsou. Nejde začínat, až když si sednete za vládní stůl. A za druhé pak musíte přesvědčit partnery, aby s vámi nesli náklady, protože bez nákladů se reformy také dělat nedají."
Čekání na Fica
Bizarní je, že u všech předčasných konců neautokratických kabinetů od Radičové až po současnost, byli stejní dva kohouti na příliš malém dvorku slovenské politiky: Igor Matovič a Richard Sulík, šéf liberální strany Svoboda a Solidarita (SaS). V roce 2012 spolu povalili ministerský tým první slovenské premiérky, pak se rozhádali. Když se nyní dostali opět společně k moci, na úkor republiky se okopávali tak dlouho, až padla i další vláda.
Osud Slovenska bohužel nadále zůstává v jejich rukou. Jen dohoda Matoviče a Sulíka by totiž mohla zajistit dostatek hlasů pro nějaký nový stabilní kabinet. Něco takového je ale nyní silně nepravděpodobné.
Pak ovšem řešení mohou přinést jen předčasné volby. K těm se buď doberou slovenští poslanci speciálním ústavním zákonem, nebo - pokud se nedohodnou - zažije 21. ledna svůj velký comeback Fico. Právě na toto datum připadá referendum, které bývalý několikanásobný premiér mocně prosazoval a které by o předčasných volbách mohlo rozhodnout.
Plebiscity jsou na Slovensku tradičně neplatné pro malou účast, ale v takto chaotické situaci by se Ficovi mohlo povést nemožné - dostat lidi k urnám a následně toho využít i ve své předvolební kampani.
Že předčasné volby jsou nevyhnutelné, si myslí i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Ta - na rozdíl od Miloše Zemana - odolala pokušení využít situace a jmenovat okamžitě svůj úřednický kabinet. Nicméně jasně vzkázala poslancům, že pokud se do ledna nedohodnou na předčasných volbách, nějakého slovenského Jiřího Rusnoka by klidně z klobouku vytáhnout mohla.
Pokud na předčasné volby dojde, jeví se nyní jako pravděpodobné, že v nich uspěje uskupení Hlas, které pod vedením expremiéra Petra Pellegriniho sdružuje odpadlíky od Fica. Vedle tohoto "Smeru light" má slušné šance i "Smer hard", tedy Robert Fico. Uspět mohou i fašisté a populisté nejrůznějšího druhu.
V takové situaci by se k moci nejspíše opět dostal Fico ještě dříve, než úřady stihnou došetřit všechny jeho temné kauzy. Což by pro Slovensko byla politická tragédie.
Bez Slovenska by to bylo těžké
Česko přitom ve slovenském příběhu rozhodně není jen zvědavým kolemjdoucím. Slovensko představuje spolu s Českem ve visegrádské čtyřce liberální horizontálu, zatímco maďarská - a v menší míře i polská - vertikála sní o konzervativní revoluci, která nemá čas se zdržovat nějakou pluralitou.
Putinova agrese vůči Ukrajině na čas sdružení rozdělila na V3 pod vedením Polska a osamocené Maďarsko s proruským premiérem Viktorem Orbánem. Ale Varšava už na podzim ohlásila obnovení úzké spolupráce s Budapeští. V takové chvíli je třeba, aby Praha a Bratislava o to více společně zdůrazňovaly úctu k právnímu řádu, nezávislému soudnictví, svobodě slova a unijní spolupráci. Že by ale něco takového Slovensko zajímalo, pokud se zpět k moci dostane Fico, se zdá být vyloučené.
Horkokrevní slovenští demokraté tak nyní nemají odpovědnost jen vůči vlastní zemi. V rukou mají i klíč k zachování liberální demokracie ve středoevropském prostoru. Bohužel se nezdá, že by si s tím nějak zvlášť lámali hlavu.
