Kněží, politici i lid se shodnou: čekají nás nejpodivnější Velikonoce. Kostely zavřené, žádné pašije, žádné slavení Ježíšova vzkříšení, žádné společenství. Koledníci přijdou o pomlázku, o to krásné, divoké, někdy i šílené a opilé tažení vesnicemi a ulicemi. Jeden maličký virus, obrovský strach z jeho nakažlivosti, a život běží hlavou dolů.
Mnozí duchovní a myslitelé prorokují, že koronavirem se "všecko změní" a "nic už nebude jak dřív". Vskutku? A jak se to změní, k lepšímu? Budeme skromnější, ohleduplnější, začneme milovat bližní? Nebo budeme celí vyděšení ještě víc myslet na sebe? Cizí trpící, prchající, bezdomovci a další ať vezme ďas? To už v proroctvích chybí.
Velikonoce jsou největší křesťanské svátky. Ježíš, Syn Boha, se podle věřících nechal ukřižovat, vzal na sebe naše viny. Svátky oslavující oběť. Ježíš se podle bible obětoval za cizí, za svět.
Žijeme ale v době, kdy se z křesťanství stal "nástroj", často mučicí. Bič. Je spojováno s nacionalismem, používáno jako samopal namířený na muslimy. V Novém zákoně tohle pojetí nenajdete. Křesťanství jako zbraň rádi používají i nevěřící. Mluví o "křesťanské Evropě", kterou musíme ubránit před neomarxisty a pokrokem. Ježíš je pokrok.
Vyhnal penězoměnce z nádvoří pohanů před Jeruzalémským chrámem, z prostoru, kde se setkávali pohané a Židé. Velikonoce tedy začínají vyčištěním prostoru pro pohany. Ježíš to dělá pro ně, umožňuje jim k sobě přístup. Křesťané se často staví nad pohany. A pohané, zvlášť v tak sekularizované zemi, jakou je Česko, zase nad křesťany.
Velikonoce jsou oběť. Obě strany tedy mohou obětovat svůj nadřazený pohled na ty druhé. Věřící na nevěřící a nevěřící na věřící. Připomínejme si, že tématem Velikonoc není mlácení ženských přes zadek pomlázkou a opíjení se do němoty. Jaká úleva, že to letos nemusí probíhat.
Opatřeními vlády jsme donuceni k oběti. Obětovali jsme, často nedobrovolně, svůj volný pohyb. Jsme zmrazeni, zavřeni doma, s rodinami a nejbližšími, nebo taky sami se sebou jako Ježíš na kříži. Kněží a faráři říkají, že jsme dostali šanci odhodit zátěž a přiblížit se k jádru. Máme víc času. Můžeme meditovat, zvažovat, co jsme dělali dobře a co špatně. Věřící i nevěřící.
Najednou nemůžeme "utéct" sami před sebou (pokud nezapneme televizi, ale i ta začne brzy nudit). To by však bylo málo. Co se doopravdy změnilo? Co to všecko způsobilo? Kolem nás se teď pohybuje hmatatelná smrt. Mluvíme o smrti, čteme o smrti, slyšíme o smrti. Vždycky tu byla, jenže schovaná, vytěsněná, zapřená. I proto se jí tolik bojíme.
Čemu věřím? Co má v životě smysl?
Smrt patří k Velikonocům. Ježíš byl ukřižován, zabit a po třech dnech vstal z mrtvých. I my v době pandemické, křesťané i nekřesťané, cítíme smrt mnohem blíž. Skoro se nás dotýká. Zajímá nás "smrtnost" koronaviru. Pídíme se, kde kolik lidí na covid-19 zemřelo. Saháme na smrt jiných a bojíme se, že nám umřou blízcí, ti starší a staří, ti mladší, ale nemocní.Ti z nás, kteří pracují s nakaženými a ohrožuje je, že dostanou příliš velkou dávku viru.
Stojíme před smrtí, kterou jsme desetiletí schovávali do nemocnic, do domovů pro seniory, štítivě jsme ji od sebe odstrkávali. Zahlédli jsme ji leda na silnici při bouračce, a to námi hned projelo zděšení - před chvílí řídil, a už není mezi živými. Kde je? Co je pak? Nic?
Vidíme, že nás před smrtí nikdo neochrání. Peníze, politici, zábava, chlast, drogy, moc. Dokonce ani sebelepší PR a marketing. Dostali jsme možnost si přiznat, že jsme smrtelní, že něco tak předpotopního, dvě miliardy let starého a malinkého jako virus nás může dostat.
V získaném čase si můžeme položit otázku: čemu věřím? Co pro mě má v životě smysl? Kolik nesmyslného, zbytečného, zbytného dělám? Jak se vypořádávám se svou smrtelností? Velikonoce a koronavirus nám vracejí zapřenou otázku po smrti, tedy o naší vlastní, nevyhnutelné budoucnosti.
Křesťané věří, že život má v rukou milující Bůh a že na Ježíši (a Ježíš na Lazarovi, který vyšel z hrobu) ukazuje: smrt není konec, nebojte se. Jak by svět vypadal, kdyby se lidé nebáli? Kdyby nebyli manipulovatelní strachem? Ježíš po křesťanech chce, aby ho následovali, napodobovali. Ne aby šli na kříž, ale aby milovali dokonce i nepřátele.
Tahle největší revoluce v dějinách často mizí pod nánosem bohoslužebných procesů, zpěvů, modliteb, výzdoby kostelů a "svatých" řečí. Otočme se dozadu: uprchlíci a nenávist, kterou tihle potřební, ubozí vyvolali i u věřících!
Sociální sítě, nádherný nástroj komunikace, hotový boží dar, a v co se zvrhávají, v jakou "peleš lotrovskou" a "nádobu nezdařenou, lichou". Politika, správa věcí obce, a jak je zneužívána proti občanům i proti obci.
Ježíš před Velikonoci čistí nádvoří pohanů. Všichni jsme pohani a všichni máme šanci skrz to vyčištěné nádvoří projít dovnitř, odpouštět, milovat, pomáhat. Zároveň však víme, že se společnost jako celek nezmění. Věřících je a bude "jako soli", většina bude vždycky stát proti nim.
