Je to otřesná zpráva o české justici a fungování státu. 8. srpna 2008 narazil mezinárodní expres ve Studénce do mostu, který se chvíli předtím zřítil na koleje. Zahynulo osm lidí, desítky dalších byly těžce raněny a následky té hrůzy si cestující z vlaku smrti ponesou celý život. Zmrzačení a traumatizovaní lidé, jejich blízcí a pozůstalí mrtvých devět let čekali na rozsudek. 7. prosince 2017 se dočkali. "Nikdo není vinen. Nevíme, proč ten most spadl," prohlásil soudce a všech deset obžalovaných osvobodil.
Soudní spis má jedenáct tisíc stran. Vyšetřování vedl "speciální policejní tým" a trvalo tři roky. Hlavní líčení dalších šest let. Zásadní roli v něm hrály expertní posudky znalců, se kterými pracoval soudce, obžaloba i advokáti obžalovaných. Výsledek? "Nevíme, proč ten most spadl!"
Jenže všichni, kteří s neštěstím ve Studénce mají něco společného, stejně jako ti, kdo případ sledovali, moc dobře vědí, proč most spadl. A vědí to i další, kteří v Česku podnikají ve stavebnictví, nebo byť jen přičichli k zadávání veřejných zakázek, jejich financování, realizaci, kontrole… Ti všichni dobře vědí, že ten most ve Studénce spadl, protože na stavbě byl tak neuvěřitelný binec, že to jinak dopadnout nemohlo. A všichni vědí, že je to důsledek systému, státního šlendriánu, klientelismu.
Zakázku na rekonstrukci mostu, kterým jednu z nejvytíženějších tratí ve střední Evropě křižuje silnice z Příbora do Studénky, získala stavební firma ODS. Tedy Ostravské dopravní stavby. Investorem byl kraj a podstatnou část projektu za dvacet milionů hradil z dotací Evropské unie. ODS byla tehdy v regionu mocným gigantem. Na který kšeft ukázala, ten dostala. Stavěla dálnice za miliardy (ta slavná housenková dráha u Ostravy je také její práce) a nějaký most za "dvacet mega" byl pro ni vlastně prkotina. Ovšem každá kačka dobrá. Byla přece krize.
Most ve Studénce spadl ve chvíli, kdy stavebníci posunovali stovky tun vážící tělo mostu nad železniční tratí. Na takovou technickou operaci však neměla firma ODS licenci. Neměla razítko. Neuměla to. Nesměla to dělat. Tak si tedy najala jinou firmu jménem Bögl a Krýsl. Ta razítko měla. Co na tom, že to tak nesmělo být? Co na tom, že ODS bez licence nesměla takovou zakázku od kraje dostat a úředníci to věděli? Podmínky Evropské unie pro dotaci na most tohle nepřipouštějí. Bylo tedy třeba dělat, jako by nic. Aby se o dotaci nepřišlo.
A bylo třeba taky dělat všechno pro to, aby z té zakázky za mizerných "dvacet mega" obě firmy alespoň něco měly. Takže to Böglem a Krýslem neskončilo. Když se mezinárodní expres Comenius plný lidí řítil z Krakova do Prahy, soukromý živnostník se svým hydraulickým zařízením dal právě stovky tun železa a betonu do pohybu. Bögl a Krýsl si toho nešťastníka najal. Tak se to běžně dělá. A strojvůdce v mašině pak už jen viděl, jak se most řítí jeho vlaku do cesty.
Onen řemeslník a strojvůdce byli v tu chvíli v místě neštěstí dva hlavní hráči. Oba dělali svou práci, aby vydělali na živobytí. Oba v systému, který je do téhle situace dostal, a pak dal od všeho ruce pryč. Byla to mašinfírova neuvěřitelná pohotovost, se kterou bleskově udělal vše, co udělat mohl, aby ve vlaku sám nezahynul a s ním desítky dalších lidí. Zbrzdil soupravu, jak jen to bylo možné, a zabránil neštěstí mnohem většímu, než jakým ohromná tragédie ve Studénce sama o sobě byla.
Strojvůdce se stal hrdinou, živnostníček jedním z obžalovaných. Neměl to dělat. Dobře to věděl. Jenže nebyl v tom sám. Mezi obžalovanými stáli před soudem manažeři a stavebníci obou firem, také jeden úředník ze správy silnic. To oni nesou vinu na tom, že taková situace nastala. Oni mají na svědomí osm mrtvých, chlapce bez nohou, dívku, která od té doby trpí dalšími a dalšími bolestivými operacemi, nekonečnou rehabilitací…
Je velmi pravděpodobné, že někdo z nich je vinen více, jiný méně. Někdo může být skutečně nevinen, jak to vyhodnotil soudce. Jenže to měla vyšetřit policie. Státní zástupce to měl před soudem dokázat a soud viníky potrestat. Nestalo se tak. Prý nevíme, proč ten most spadl. Nestalo se tak ale právě proto, že to všichni vědí. Na stavbě byl binec, za který mohli všichni. A když všichni, tak tedy nikdo.
Ale ani desítka obžalovaných v tomhle vlaku nejede sama. Bylo štěstím v neštěstí, že do mostu narazila klasická železniční souprava, tažená mohutnou ocelovou lokomotivou, která dokázala příšerný náraz utlumit. Po kolejích ve Studénce fičí běžně také pendolina, mnohokrát denně, oběma směry. A jejich tenká skořápka by se tam rozprskla jako vejce. Kolik by pak bylo mrtvých? Dvacet? Šedesát? Sto? Kolik chlapců by přišlo o nohy? Kolik krve by tam vyteklo?
Samozřejmě, že na to nemáme mravní měřítko. Tady neplatí ani málo, ani mnoho. Zbytečně zmařený život, to je měřítko. Zbytečné lidské utrpení. Zbytečné riziko smrti, kterému byly vystaveny tisíce lidí. To je měřítko. Mravní měřítko fungování státu, který dopustil, aby mezinárodním železničním koridorem svištěly stovky vlaků plných lidí v době, kdy se nad tou tratí šoupalo mostem sem a tam. Stát má dbát o bezpečí svých občanů. Ve Studénce nedbal. Ne, že by nevěděl, že tam nějaké nebezpečí hrozí. Ne. Ve Studénce se na to prostě vykašlal.
"Nevíme, proč ten most spadl," zdůvodnil soudce rozsudek. Jenže spadl. A lidé umírali, protože tam bez omezení jezdily vlaky. Během hlavního líčení vyšlo najevo, že Správa silnic Moravskoslezského kraje zprvu žádala, aby České dráhy zavedly v místě stavby výluky. V soudním spisu jsou o tom doklady. Svědci to před soudem dosvědčili. Když se začalo stavět, výluky už nikdo nežádal. "Bylo to takhle levnější," vypověděla v soudní síni úřednice z hejtmanství, která měla za investora na opravu mostu dohlížet.
Takže. Proč spadl most? "Nevíme," pravil nezávislý soud devět let po masakru. Proč do něj narazil vlak, a umírali lidé? "Aby se ušetřilo," vysvětlil stát. Deset mužů obžalovaných z trestného činu obecného ohrožení zprostil soud první instance viny. Žalobce se odvolal, takže venku z toho nejsou. Oni dobře vědí, jak to tenkrát bylo. A také, že v tom nejsou sami. Šlendrián státu se tu spojil s arogancí byznysu a zabíjel. Skutečnost, že za to dosud nebyl nikdo potrestán, je totálním kolapsem justice.
