Jsme v tom zase, s vysokou pravděpodobností to vypadá, že se mimořádně suché roky v letech 2015 až 2019 budou znovu opakovat. Platí to bohužel nejen u nás, ale v celé Evropě. Výhled se nám nabízí velmi špatný, rizikový, na sucho si, oproti "klimatické změně", můžeme doslova sáhnout, můžeme ho na vlastní oči pozorovat, bezprostředně se dotýká nás, našich studní, řek, našich zahrad, polí a lesů, našich stromů. Proto se také lidé sucha opravdu bojí. A fakt, že se ho bojí, dává přece jenom jistou naději, že se mu budeme bránit intenzivněji, účinněji, než jsme se bránili dosud. Protože dosud se bráníme mnohem více "hubou" než činy.
Evropská služba Copernicus oznámila, že loňské léto bylo v Evropě nejteplejší od samého začátku měření. Teploty v celé Evropě vystoupaly o jeden stupeň Celsia výš, než je průměr. U nás jsme loni zažili o něco mokřejší, deštivější léto, lidé na to mimochodem žehrali, "zas už prší, to je léto"; zvyk je holt železná košile. Skutečně více pršelo a půda se vodou částečně nasytila.
Po mokrém létě však následoval mimořádně suchý a teplý podzim a taky zima, jak ji známe už velmi dlouho. Tedy zima nezima, víceméně teplá, kdy sice napadlo poměrně dost srážek, ale většinou nikoli sněhových. V teplém počasí se déšť značnou měrou odpaří a voda odteče, zásoby podzemní vody se proto nestačily doplnit. Navíc v listopadu a prosinci napršelo či nasněžilo asi o polovinu méně, než jak bylo obvyklé v posledních čtyřiceti letech.
Dobře patrné je to už i na jarních řekách, pokud jste zvyklí si jich všímat v průběhu více let za sebou. Nebo jinak, stačí jet na kole mimo město a vidíte, jak se na polích za stroji zvedají oblaka prachu, neklamný důkaz útočícího sucha.
Bioklimatolog Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd popisuje neradostný český vývoj: "V letech 2018 a 2019 už sucho trvalo dlouhou dobu a bylo vidět, že zemědělské a hydrologické sucho probíhají paralelně. No a konečně roky 2020 a 2021 nebyly dostatečně bohaté na to, aby krajinu připravily na další epizodu zemědělského sucha. Takže už teď okamžitě vidíme poklesy v povrchových tocích."
Sucho nemilosrdně pokračuje dál, letošní vyschlý březen přinesl nejméně dešťů za posledních deset let. Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) dokládá, že srážky dosáhly jen 35 procent normálu z období 1981 až 2020. Z nebe spadla jen třetina vody, na jakou jsme byli zvyklí, strašné! Takto málo nepršelo během tohoto měsíce ani v nejsušších letech 2015 a 2018. Teplotně byl březen průměrný, předešlé dva zimní měsíce ale teplotní normál překonaly o dva, respektive tři stupně, což opět vedlo k odpařování a úbytku vláhy.
Když se díváte na mapy ČHMÚ, padne na vás doslova úzkost, deprese. Na více než třetině území panuje silně podnormální stav hladiny podzemní vody, silně podnormální stav vydatnosti pramenů atd., opravdu zarážející, tristní statistika.
Velkoplošná těžba pokračuje sucho nesucho
Do toho přinesl Seznam Zprávy další varovnou informaci vyplývající ze dvou zpráv výzkumných ústavů Mendelovy univerzity: lesy v Česku nezvládají plnit některé ze svých základních funkcí, přestávají ochlazovat krajinu a ukládat uhlík do půdy. Vinu nenese jenom epidemie kůrovce a rozsáhlé postupující sucho, ale také velkoplošná těžba v posledních letech. To znamená, že je to zase naše lidská, k přírodě lhostejná exploatační činnost.
Jan Pokorný z výzkumné společnosti ENKI, která s Mendelovou univerzitou spolupracovala na jednom z výzkumů, říká: "Jestliže jsme nechali z různých důvodů zahynout stovky tisíc hektarů lesů, tak místo chladícího živého lesa, do kterého svítí slunce, máme rozpálené paseky, na kterých se teď těžko rekultivují nové sazenice." - Přitom obecný lid často stále neví, nevnímá. Nedávno jsem šel lesem či spíše zbytky lesa v Lužických horách a slyšel nějakou skupinku turistů, jak se rozčiluje, že "lesáci nechali padlé stromy válet, podívejte na ten bordel". Ten "bordel" však přináší život.
Martin Valtera z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Mendelovy univerzity, který stav lesů popisuje v další zprávě Mendelovy univerzity, říká zase toto: "Lesy jsou považovány primárně za úložiště uhlíku, ale bilance se samozřejmě může obrátit zintenzivněním těžby. Právě teď jsou v krátké době porosty odtěženy mnohonásobně nad rámec plánovaných těžeb." Hlava vám to nebere, čelíme suchu a ono se těží a těží, jako by se nechumelilo.
Vědec Valtera pokračuje: "Dneska se těží v podstatě všechno, je trend všechno z lesa vyvozit, dát na energetické využití jako biomasu, asi i z důvodu přístupu k dřevní biomase jako k zelené energetické surovině. Green Deal, že ano. Ten tlak bude čím dál větší." - Jak vidno, i Green Deal se dá pěkně a snadno postavit na hlavu, jen chtít.
Lesničtí vědečtí odborníci opakují už roky stále dokola to samé, padlé stromy se mají v lese nechat ležet a tlít, protože jedině tak slouží jako zdroje živin a jako ideální místa pro budoucí nový porost. Jako problematické se pak přirozeně jeví hlavně rozsáhlé holosečné kácení, po kterém zůstane jenom prázdné otevřené území, na které praží slunce a sazenicím stromů pak hrozí uschnutí. Nové z nich tedy nevyrostou a holiny zůstanou holinami.
Lesy po nás vyžadují změnu myšlení. Ta ovšem, jak víme, bolí nejvíc
Psal jsem o tom už dříve vícekrát, jaký rozdíl je vidět na Šumavě na vytěžených lesních prostorách a těch nevytěžených. Ty druhé se rychle obrozují, je to až fascinující proces. Platí, že les se nejlépe obnoví sám pomocí pionýrských dřevin - osikami, vrbami nebo nejrůznějšími druhy keřů. Ale nechat les, aby si pomohl, to zřejmě vyžaduje lesnickou pokoru a "neinženýrský", nezásahový přístup typu "příroda sama nejlíp ví". Tedy změnu myšlení, a ta, jak známo, bolí nejvíc.
Lesní poradce a správce lesních majetků Aleš Erber upozorňuje, že se inženýrský přístup - který zjevně vychází z dob, kdy pršelo dost a sucha nás nesužovala - navíc opírá o zákon, který vlastníkům lesů ukládá povinnost mrtvé stromy odklízet: "Neexistuje tady management suchých porostů, nepřistoupily k tomu ani státní lesy, které by řekly, že v určitých oblastech, které spravují, budou kácet jenom ementálově, tedy že se bude les připravovat k diverzifikaci věkové, výškové, prostorové, jež přispívá k budoucímu odolnějšímu lesu. Ten režim vlastně neexistuje, oni kácejí stromy, prodávají dříví a mají z toho ekonomický profit."
Dodejme, že kupříkladu Eva Juklová, mluvčí Lesů ČR, které mají na starosti asi polovinu tuzemských porostů, s Erberem nesouhlasí. Těžba je prý regulována tak, aby se vytěžilo tolik stromů, kolik jich přiroste, a celkové množství dřeva v lesích tedy neklesalo. Klasická nedohoda správců lesa, na jejichž straně je zastaralý zákon plus primární ekonomický zájem, a vědců, kteří se na les dívají neekonomicky, neinženýrsky, nemanipulativně, snaží se ho vnímat jako živý organismus s miliony let starou pamětí a snaží se mu naslouchat. Dva naprosto odlišné přístupy jsoucí proti sobě.
Bylo by mimochodem velmi dobré vědět, kolik toho udělala proti suchu a proti nadměrnému vytěžování lesů minulá vláda. Proč? Třeba proto, že firma Uniles ze svěřenského fondu expremiéra Andreje Babiše získá od státu opět nejvíc velkých lesnických zakázek na období 2022-2026. Ze 34 nabízených jich 7 vyhrál Uniles, který je společným podnikem Agrofertu a menšinového rakouského partnera Wood & Paper.
Do toho jsme se v dubnu dozvěděli, že ministerstvo životního prostředí vydá na boj proti suchu v letech 2021 až 2027 přes deset miliard korun z Operačního programu Životní prostředí. Podle mého názoru je to málo, když si uvědomíme, jak obrovské nebezpečí sucho představuje. Plánované kroky zahrnují využití srážkové vody, vytváření tůní a malých vodních nádrží nebo podporu šetrného hospodaření na zemědělské půdě. Měl by se ale zjevně změnit i lesní zákon. Měl by se také zásadně změnit přístup státu i firem ke spotřebě vody - začít se učit s ní šetřit a vynucovat to šetření.
