Jednoznačně nejvíce pozornosti, očekávání i obav budily červencové prezidentské volby v Mexiku. Tato země má největší a nejrozvinutější ekonomiku v regionu, je bezprostředním sousedem a v posledních letech blízkým spojencem a klíčovým obchodním partnerem Spojených států, ale současně také hlavním zdrojem ilegálních imigrantů a hlavní cestou pro pašování drog do Severní Ameriky. Dlouhé měsíce byl podle předvolebních průzkumů jasným favoritem voleb levicový kandidát Andrés Manuel López Obrador. Po ostré kampani ale nakonec s půlprocentním náskokem zvítězil představitel konzervativní strany PAN, zkušený profesionální politik Felipe Calderón. López Obrador odmítl porážku uznat, zahájil sérii protestních demonstrací, prohlásil se "legitimním prezidentem" a dokonce ustanovil i "legitimní" vzdorokabinet. Po soudním rozhodnutí, které uznalo platnost voleb, poté, co se mnoha občanům, v hlavním městě začala zajídat nekončící série protestů, blokujících dopravu a běžný život v centru Mexico City, a poté, co Felipe Calderón za pomoci své ochranky "převezl" levicové poslance, blokující parlamentní tribunu, a bez větších potíží složil prezidentskou přísahu, protestní hnutí oslabilo. Mexiko má nyní stabilní vládu, protržně orientovanou a nakloněnou spolupráci s Washingtonem.
Podobně i voliči v Peru a v Kostarice, kde se rýsoval obrat k levici, nakonec tuto možnost odmítli. Poté co v prvním kole vypadla dlouho favorizovaná konzervativní politička Lourdes Flores se v druhém kole souboje o prezidentský palác v Limě utkali dva populisté levicový nacionalista a vojenský vzbouřenec Ollanta Humala a Alan García, bývalý prezident, za jehož vlády v Peru zavládla hyperinflace a vrcholu dosáhl teror povstalců z maoistické Světlé stezky. García ale v kampani vykreslil Humalu jako nezodpovědného levicového extremistu, který by v zemi dopřál vliv venezuelskému vůdci Hugo Chavezovi, a s podporou středních třích a podnikatelské sféry zvítězil. Od převzetí moci v červenci uplatňuje umírněnou protržní politiku a lobbuje za uzavření dohody o volném obchodě s USA. Scénář, kdy bývalý prezident vyhrál volby proti kandidátovi levice, se uplatnil i v malé středoamerické Kostarice, kde se novým šéfem exekutivy stal nositel Nobelovy ceny míru Oscar Arias Sánchez. A konzervativní baštou a klíčovým partnerem USA v regionu i po volbách zůstává Kolumbie, kde se v úřadě udržel zastánce politiky pevné ruky Alvaro Uribe.
V Brazílii a Chile naopak levice ve volbách obhájila svůj mandát. V obou případech jde ale o zcela jiný typ levicových vůdců, než jsou výše zmínění Evo Morales nebo Ollanta Humala. Znovuzvolený brazilský prezident Lula da Silva razí politiku fiskální disciplíny a udržitelného ekonomického růstu, jako vystřiženou z programů evropských levicových stran třetí cesty. Nová chilská prezidentka Michelle Bacheletová zase převzala otěže úspěnéšné středolevé koalice Concertación, která zemi rozvážně vládne od počátku devadesátých let. Přes levicové přesvědčení a exil v NDR nemůže být ani v jejím případě řeč o levicovém populismu. Bacheletová sice odepřela státní pohřeb bývalému prezidentovi Augusto Pinochetovi, ale nikdo nečeká, že by se pokoušela demontovat základní pilíře jeho reforem. Podniklatelské prostředí a otevřenost ekonomiky by Chile mohly závidět mnohé nominálně liberální vlády po celém světě.
Latinskoamerické populistické levici navíc reálně hrozí, že přijde o svého guru kubánského diktátora Fidela Castra, jehož blízká smrt se jeví stále pravděpodobnější. Ačkoliv žádná z nových levicových administrativ v regionu nebere kubánský komunistický systém jako doslovný návod (s určitými výhradami všechny zachovávají tržní hospodářství a respektují demokratické mechanismy), levicoví vůdci se rádi hlásí ke Castrovu antiamerikanismu, nacionalismu a verbálnímu boji proti chudobě a sociální nespravedlnosti. Fidelův odchod, následné změny v Havaně a pravděpodobné zveřejnění informací o tristní ekonomické a sociální situaci na ostrově a o zločinech komunistického režimu mohou základy latinskoamerické levice notně otřást.
Populistická levice letos v Latinské Americe ale nasbírala i pár bodů. Jejími hlavními reprezentanty jsou venezuelský prezident Hugo Chávez, který počátkem prosince s přehledem obhájil svůj mandát na další šestileté období, a již zmíněný Evo Morales. Oba dva užívají ostře nacionalistickou retoriku a oba se rozhodli posílit svůj vliv nad hlavními nerostnými surovinami svých zemí ropou v případě Venezuely a zemním plynem v případě Bolivie. Před několika týdny jim přibyl další možný spojenec levicový ekonom Rafael Correa, který se stal prezidentem Ekvádoru a který se hlásí k přátelství s Chávezem.
Jasný krok doleva učinila také Nikaragua, kde se prezidentem již v prvním kole stal bývalý marxistický vůdce země Daniel Ortega. V tomto případě ale příčinou výsledku voleb nebyl ani tak masivní přesun voličů k levici, ale spíše nedávná úprava volebního systému, která nahrávala Ortegovi, a roztříštění pravicového elektorátu mezi dva silné kandidáty. Ortega roku 2006 už také zřejmě není tím zaníceným revolucionářem, který svou zemi v osmdesátých letech přimkl k sovětskému bloku a zaváděl do její ekonomiky socialistické prvky.
Celkový dojem je tak smíšený - Latinská Amerika přelomu let 2006 a 2007 není "rudým" regionem, levicový populismus ale v mnoha zemích stále doutná a může se při nejbližší příležitosti opět rozhořet. O to se budou snažit vůdci jako Evo Morales a především Hugo Chávez za pomoci miliardových příjmů z exportu venezuelské ropy. Bude záležet na nově nastupujících administrativách, jak se dokáží vyrovnat s chronickými problémy špatné distribuce majetku, masové chudoby a všudypřítomné korupce. Pokud se jim to nepodaří, mohou voliči brzy opět hledat alternativu u radikálních populistů.
Autor je zástupce výkonného ředitele Nadace Forum 2000 a analytik Asociace pro mezinárodní otázky. V letech 2001 absolvoval výzkumný pobyt na Universidad Nacional Autónoma de México, v letech 2001 - 2002 studijni pobyt na Monterey Institute of International Studies v USA, v letech 2002 - 2003 žil a pracoval v Mexico City.