I červnové volby do Sněmovny jsou toho dokladem. Přitom jde z hlediska budoucího vývoje státu, ale i mezinárodních vztahů obecně, o zásadní věc.
Mohou pro to být dva důvody.
Odpůrci energie z jádra mají za to, že ekologická katastrofa v případě jaderné havárie je pro stát i jeho sousedy příliš velkým riskem. Jejich oponenti však argumentují, že výroba jaderné energie, je-li prováděna správně a v oprávněné míře, je paradoxně daleko "ekologičtější" a efektivnější, než dosud nejrozšířenější spalování uhlí.
Jako druhá nejčastější námitka proti atomové energii se většinou uvádí problematické uložení radioaktivního odpadu. I na tuto otázku ale existuje poměrně důvěryhodná odpověď. Jako námět k jejím hledání a v posledku i k sestavení smysluplné energetické politiky u nás může posloužit švédská jaderná politika.
Jak pracuje deset reaktorů
Před nedávnem jsme se mohli dočíst, že Švédsko odškodní energetické koncerny E.ON a Vattenfall za odstavení jaderné elektrárny Barsebäck 2 částkou 5,6 miliardy švédských korun (asi 17 miliard Kč). Na této částce se měly zúčastněné strany dohodnout za odstavení reaktoru, které se v jižním Švédsku uskutečnilo v rámci postupného odchodu od jaderné energetiky. Ten si Švédové odhlasovali v národním referendu už v roce 1980.
Riziko spojené s výrobou atomové energie si Švédové uvědomují na prvním místě. V případě Barsebäcku se jednalo o to, že elektrárna stála nejen v bezprostřední blízkosti třetího největšího švédského města Malmö, ale také dánského hlavního města Kodaně. Byly to také švédské laboratoře, které po černobylské katastrofě na jaře 1986 jako první zachytily vysoký obsah radioaktivních látek v atmosféře. A byla to také švédská půda, která byla jako první zasažena radioaktivním deštěm z Černobylu v okolí města Gävle. Přesto je Švédské království třetím největším evropským výrobcem atomové elektřiny s dvojnásobnou produkcí než Velká Británie.
Dnešních deset reaktorů, které pracují v osmimilionovém Švédsku v čele s prvním od roku 1972, je pod dohledem Švédské národní administrativy pro energetiku. Ta má za úkol tři priority: snížení spotřeby elektřiny, snížení závislosti na dodávkách ropy zvýšením produkce energie z obnovitelných zdrojů a výzkum alternativní výroby energie.
Realita svědčí o tom, že agresivní "zelenou" revoluci a okamžitý ústup od jaderné energie ani Švédové, známí svým citlivým přístupem k přírodě, zdaleka nepodnikli. Nálady veřejnosti se totiž od roku 1980 poněkud změnily a značná část Švédů už nepovažuje zrušení jaderných elektráren za tolik naléhavé. Stát proto odstavil jen ty energobloky, které se ekonomicky nebo "politicky" nevyplácí, zároveň si však nechává dostatečné rezervy na to, aby nebyl závislý na dovozu. Přitom se intenzivně pracuje na výzkumu zpracování obnovitelných a alternativních zdrojů energie.
Rozklad v podzemí
S vyhořelým odpadem nakládají ve Švédsku ještě chytřeji. Nízce a středně radioaktivní odpad je skladován v jeskyních 50 metrů pod úrovní mořského dna, kde by se měl po pěti stech letech rozložit na látky s přírodní mírou radiace. Vysoce radioaktivní vyhořelé palivo a části reaktoru pak mají být ukládány v měděných urnách v 500 metrů hlubokých skalních jádrech pro pozdější zpracování. Na výzkum recyklace radioaktivního odpadu Seveřané přispívají 0,01/kWh švédských korun.
Žádný případ není dokonalý a chtít po českém státu, aby vynakládal na výzkum, budování úložišť či zpracování alternativních zdrojů stejné prostředky jako království na severu Evropy, je nesmysl.
Co si však u nás dovolit můžeme a možná musíme, je učit se od ostatních a přemýšlet o strategiích, která sahají dále než za jedno volební období. Energetická závislost (nejen) České republiky je už dnes závažným tématem a prodej nadbytečné energie okolním sousedům za cenu těžké devastace české krajiny patrně není udržitelným řešením.
Autor je analytik AMO - Asociace pro mezinárodní otázky