Petr Fischer Petr Fischer | Komentáře
22. 1. 2020 9:23

Jaroslav Kubera, regionální hrdinové a svéráz národní politiky

O zesnulém předsedovi Senátu bylo v posledních dnech napsáno už mnoho. Hodně toho však zůstalo i nereflektováno. A reflexi si zaslouží.
Jaroslav Kubera s účastníky hornického pochodu ke svátku svaté Barbory.
Jaroslav Kubera s účastníky hornického pochodu ke svátku svaté Barbory. | Foto: Jakub Plíhal

Bylo to řečeno už mnohokrát, přesto je důležité začít právě tím. Je to nezbytný úvod k pokusu nahlédnout Jaroslava Kuberu v nových souvislostech. Tak tedy: byl to originál. Člověk nepřehlédnutelný, vymykající se, sveřepý, tvrdohlavý. Šel za svým, vzdor všemu, co říkali ostatní. Ať už šlo o odmítání evropských dotací pro Teplice, kde čtvrtstoletí primátoroval, nebo o boj proti zákazu kouření.

Zesnulý předseda Senátu Jaroslav Kubera se vždy spoléhal na svůj cit pro svobodu, která - jak sám říkal - je klíčem ke všemu. "Já jsem prostě z principu proti, aby se svoboda omezovala. A tady někdo se tváří, že on ví všechno nejlépe. Člověk je především za svůj život zodpovědný sám. Každý, každý je za svůj život zodpovědný sám."

Mluv, mluv, zajímáš mě

Kuberova mantra o odpovědnosti a svobodě nebyla ideologicky vybudovaná, jakkoliv dnes může znít jako typický produkt klausovského působení na členy ODS. Na rozdíl od otce zakladatele ale neměl Kubera své poučky vyčtené z dějin thatcherovské politiky, ani ze slavných knih Friedricha von Hayeka. Jeho názory a postoje byly zkušenostní: došel k nim během svého života, bylo to poznání ryze praktické.

Proto také neměl problém naslouchat názorům jiných, dokázal jim nechat svobodu být sám sebou. Jen málokdy však pod tlakem argumentů uměl vystoupit ze svého přesvědčení, jeho naslouchání mělo své limity. Rozuměl jen tomu, čemu rozumět chtěl.

Jeho empatie byla radikálně omezena zejména ve vysoké politice. Zjevně proto, že mu v abstraktnějším poli tohoto druhu politické práce chyběla konkrétní představivost. Proto to věčné navracení k příkladům ze života. Proto to někdy až úmorné odkazování na praxi svého vlastního žití, na moudrost prožitého. Proto ty oslavy obyčejného zdravého rozumu.

V politice regionální, kde jako politik-starosta vyrostl, to byla jiná káva. Tam se Jaroslav Kubera mohl mnohem více opřít o své komunikační schopnosti, o přirozenou náklonnost k lidem. Byl schopen mluvit úplně s každým, včetně studentů, kteří se bouřili proti svým učitelům nebo proti praktickým krokům města. Chyběla mu obvyklá povýšenost politiků, kteří pokročili na žebříčku o dva schůdky a už se považovali za výjimečné a zvláštní, ba nedotknutelné.

Nebyl arogantní. Zájem o lidi nehrál. Šlo mu o výměnu názorů, jakkoliv se často stávalo, že ze svého neustoupil ani o kousek. Zejména ne ve chvílích, kdy cítil, že jím uctívaná dvojice - svoboda a osobní odpovědnost jednotlivce - je ohrožena. Tušil, jak podstatnou a věčnou otázkou je to, do jaké míry je politika dohoda a kompromis a do jaké nutně bezohledné prosazování vlastní pravdy. Jen ne vždy hledal mezi oběma stranami politického boje rovnováhu.

Všichni, kdo ho poznali jako výkonného regionálního politika, o něm mluví pozitivně. Včetně těch, s nimiž byl ve sporu. Spolustraníci z ODS jej považují dokonce za gurua, který je prováděl politikou a jejími nástrahami. Byla to ta nejlepší politická škola, říkají dnes po jeho smrti.

Přičemž to hlavní, co se od Jaroslava Kubery naučili, je prý odhodlání mluvit otevřeně s lidmi, i když víte, že si nerozumíte a asi ani rozumět nebudete. Mezi lidmi, v hádkách a rozpravách s nimi, byl Kubera ve svém živlu. V nich cítil, že politika má smysl.

Akrasia

Jaroslav Kubera, podobně jako třeba názorově stejně výrazný a vyhraněný lidovec Jiří Čunek, patřil k politikům, kteří mají zvláštní místně příslušnou přitažlivost. Jakmile však vstoupí do širších souvislostí celostátní či dokonce evropské a globální politiky, jejich kouzlo (charisma) mizí.

Jejich upřímnost a přímočarost i jistá myšlenková nesofistikovanost či prostota - což není nutně pejorativní označení - v širším kontextu jednoduše nezabírají. Nerezonují s tím, co se tu politicky a myšlenkově odehrává. Dochází tak ke střetu světů, jehož výsledkem není překročení hranice a rozšíření horizontu, nýbrž návrat domů. Tam, kde světu rozumíme a kde je nám proto dobře.

Kuberova (stejně tak Čunkova) popularita nepramení pouze z lidské komunikační otevřenosti. Spočívá i v osobním dosvědčování, že náš horizont je tím, s čím si v životě vystačíme, a žádné jiné proto nepotřebujeme.

Většina lidí, kteří Jaroslava Kuberu vnímali spíše jako jeden z mnoha hereckých stínů v mediální hře našeho českého světa, si tento uzavírací rozměr jeho působení hned asi neuvědomí. Projevuje se však naplno třeba v jeho radikálním vystupování na obranu kuřáků. Reprezentuje totiž širší fenomén, který je české společnosti možná vlastnější než jiným: popírání reality za cenu vyzdvižení až absolutně chápané svobody.

Jaroslav Kubera to neprokazoval jenom v boji za práva kuřáků, podobně se vztahoval i k problémům se změnami klimatu. Nepopíral je sice, odmítal však připustit, že by s tím lidé mohli či měli něco zásadního dělat. Podle jeho mínění tedy nebylo namístě nějaké znepokojení, ale rozhodnutí "svobodně" žít dál, tak jako dosud, i když náš běžný způsob života klimatu neprospívá.

Západní tradice má pro tento paradox hezké řecké slovo - akrasia. Je to způsob jednání, v němž člověk vědomě vykonává činnosti, které mu škodí, a přesto je dělá s radostí a slastí. Ba dokonce chce, aby na ně měl právo. Sókrates kdysi toto právo popřel, neboť podle něj lidé dobrovolně nečiní sobě zlo, leč z nevědomosti. My všichni ale víme, že akrasia je naše běžná každodenní zkušenost, a to dokonce zkušenost osobní i společenská.

Náhlá smrt Jaroslava Kubery, kterou pochopitelně mnozí veřejně přičítají jeho vášni pro tabák, otevírá otázku akrasie znovu. A to v tělesném i duchovním smyslu: máme právo na svobodné veřejně oslavované sebepoškozování (společenské i osobní), vezmeme-li v úvahu, že tělo, duše i Země jsou dary, které nejsou naše a byly nám propůjčeny na omezenou dobu?

V zemi, která se v posledních letech ráda rétoricky hlásí ke křesťanským kořenům, nejde o otázku nevhodnou a nemístnou. Smrt politika je jistě především smrtí jedinečného člověka. Je ale i odchodem veřejné figury, od níž možná čekáme jistou nabídku k nápodobě, roli vzoru.

Jaroslav Kubera jím byl ve své rovnosti, nikdy nebyl spojen s žádnou finanční aférou, v tomto smyslu měl čistý stůl. V boji s českým prokletím - s akrasií a uzavřeností do sebe - už bohužel selhával. Přesto mu patří úcta a dík. Už za to prosté zjištění, že i v politice mohou být "normální" lidé.

Předseda Senátu Jaroslav Kubera byl známý tím, že se při každé příležitosti snažil vtipkovat. | Video: Economia
 

Právě se děje

před 52 minutami

Pražská burza znovu zaznamenala nejvýraznější pokles od června 2016

Index PX klesl o 2,91 procenta na 1002,24 bodu. Podobně výrazný propad postihl burzu už v pondělí, kdy index PX oslabil o 2,81 procenta. Burza ztratila už pošesté v řadě. Propad ji přiblížil hranici 1000 bodů, pod kterou byla naposledy loni 10. října. Vyplývá to z výsledků obchodování na webu burzy. Podle analytiků trhy ztrácejí kvůli obavám z šíření nového koronaviru.

Index PX většinou zaznamenává denní poklesy pouze v desetinách procenta. Jen výjimečně v posledních letech oslabil za jeden den o více než dvě procenta. Už v pondělí po informacích o nových případech nákazy koronavirem v dalších zemích zaznamenala pražská burza největší denní propad od konce června 2016.

Tehdy index PX v některých dnech ztrácel i více než tři nebo čtyři procenta v reakci na referendum ve Velké Británii, ve kterém Britové rozhodli o vystoupení své země z Evropské unie.

Další zprávy