Tuto větu napsal před časem německý sociolog žijící ve Velké Británii Ralf Dahrendorf a dodal: Neexistuje mnoho srovnatelných událostí, které mají stejný význam. Podobnou naději podle něj vyzařoval v minulém století jen nový začátek po roce 1945, tedy po druhé světové válce.
Rok 1989 znamenal konec sovětského impéria a s ním spojený konec vlády nomenklaturních kádrů, jak se říkalo u nás v letech 1948 až 1989 prověřeným slouhům, kteří museli v životě několikrát prokázat, že vždy a v pravý okamžik zapomenou na svou vlastní hlavu a budou dělat a říkat jen to, co se od nich žádá, i když to ubližuje jak jejich zemi, tak jejich integritě.
Nenormalita slouhů
Pro vládnoucí nenormalitu bylo typické právě zapomnění na základní hodnoty: pracovitost, čestnost a pravdomluvnost. Jen ten, kdo byl ochoten lhát a sám sebe si nevážil, měl šanci na kariéru. Čas od času tehdy vládnoucí komunistická strana tyto vlastnosti svých nomenklaturních slouhů přezkušovala: kdo prokázal jen náznak nějaké samostatnosti v myšlení či konání, byl okamžitě ze seznamu perspektivních mrzáků vyškrtnut. Samostatné myšlení bylo považováno za nebezpečný čin či dokonce vlastizradu, ač se tím zrazovala jen okupační cizí moc a nikoliv vlastní zem. Slova a jejich významy byly obráceny vzhůru nohama. Například slovní spojení lidová demokracie byl krycí název pro totalitu, strážní věže na hranicích, které nás dělily od svobodného světa a z kterých se střílelo do lidí toužících po demokracii, se jmenovaly Přátelství a Mír.
Po pádu sovětského impéria se zdecimovaným národům, kterým byly takto duševně zmrzačení nomenklaturní lidé dáváni čtyřicet let za vzor, takže si zdravé hodnoty a rovné jednání uchovala jen nepatrná skupinka lidí, otevřela úplně jiná perspektiva. Většina zůstala přikrčená a snažila se na sebe ničím neupozornit. Najednou před osvobozenými lidmi koncem roku 1989 stál široký svět, otevřená společnost, která naopak byla staletími formovaná vysokými výkony, vládou práva a pevného slova, tedy smlouvy, která měla platnost skály. Jenže ve stejnou dobu i takhle vybudovaná či postavená společnost zažívala hlubokou změnu, pro kterou se v naší civilizaci ujal termín globalizace.
Důsledek: Desítky let platící principy byly rovněž velice rychle zpochybněny a hospodářské a sociální vztahy dostaly vlastní a novou dynamiku.
Rozvaliny impéria a vlastníci hněvu
Vystrašený člobrda v rozvalinách sovětského impéria se ocitl ve zvláštní situaci: ani na Západě už neexistoval pevný model se starými pravidly. Sociální stát se stal neufinancovatelný a pracovní místa se začala stěhovat na východ za levnější pracovní silou. Svět se dostal do nevídaného pohybu. Někteří lidé začali rychle chudnout, jiní a těch je čím dál tím méně bohatnout. Začaly se rýsovat nové kontury moci a bezmoci. Spojené státy se staly jedinou supervelmocí a v islámském světě se zrodila radikální protizápadní síť, která se přihlásila mohutně ke slovu 11. září 2001, a pak opakovaně v Madridu a Londýně. Zrodila se, jak napsal německý filozof Peter Sloterdijk, první světová ideologie toužící výhradně po pomstě. Miliony lidí v islámské světě jsou vlastníky pouze svého hněvu.
Tyto události zpochybnily základy právního státu, který nedokázal své občany před novou hrozbou ochránit, i světový mír a postavily před nás otázku: Jak přiměřeně vládnout, aniž by byly zpochybněny svobody a hodnoty, na kterých naše civilizace stojí? Na tuto otázku stále hledáme odpověď a je spojena i s řadou dalších ekonomických a sociálních témat.
Důsledkem naší rozpačitosti jsou i patové výsledky voleb v USA, Německu, České republice, Itálii a brzy možná i jinde.
Navždy už jen kompromis?
Václav Bělohradský se ptá: Proč se tomu divíme, když něco podobného se děje ve všech sférách našeho veřejného života? Přeci mezi autem od firmy Peugeot a od firmy Volkswagen není žádný velký rozdíl. A podobně je to s politikou různých stran. Volby už nejsou k ničemu, protože společenská realita je tak zkompromisovaná, že je kompromis obsažen ve všech skutečnostech. Volby se proměnily v šaškárnu. Lidé, kteří čtyři roky spolu nějak kooperovali, začnou najednou na veřejnosti před volbami předstírat, že jsou nepřátelé.
Je to jako s těmi auty, u kterých jsme začali: firmy dělají reklamu barvě, tvaru, spotřebě, ale s podstatou věci samotné to už nemá nic společného. Úpadek schopnosti volebních systémů definovat vítěze se dá podle Bělohradského formulovat takhle: Politický systém se přizpůsobil skutečnosti, v níž je už místo jen a jen pro kompromis, a proto již volební systém jakýkoliv není schopen rozlišit mezi vítěznými idejemi a poraženými idejemi. Ale nejedná-li se v politice už o ideje, tak se de facto nejedná ani o poražené a vítěze. Jedná se pouze o různé sestavy, podotýká Bělohradský. Což je stav, který právě zažíváme v České republice.
Jak myslet Evropu?
Americký sociolog Robert Kagan napsal: Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše. Západ je rozdělen. Na Venuši chtějí žít lidé v luxusu ve stínu velmoci, zatímco Marťané chtějí za hodnoty naši civilizace bojovat všude ve světě, a to dokonce i v zemích, o kterých toho moc nevíme.
Tato skutečnost vede Ralfa Dahrendorfa k myšlence, že musíme začínat myslet Evropu jinak, nově. A my můžeme dodat, že to může trvat celé toto století.
Možná není v pohybu úplně celý svět, ale rozhodně je v pohybu Evropa a Asie a na to si musíme zvyknout. Už neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Na smetišti dějin skončily všechny ideologie a přežili naopak ti, co se jim trvale bránili a které tam různé ideologie skoro celé minulé století posílaly.
Autor je novinář a spisovatel.
