Objevují se první zprávy o tom, že se policie hodlá víc nabourávat do soukromí uživatelů internetu. Že by ráda další informace z této dosud mimořádně svobodné, neregulované zóny, kde se na pravidla příliš nehraje. Změnu připravuje Útvar zvláštních činností kriminální policie a vyšetřování, který má na starosti odposlechy.
Policejní prezident Tomáš Tuhý žádá po ministru vnitra Milanu Chovancovi (ČSSD), aby policii pomohl prosadit změnu zákona. Poskytovatelé služeb by napříště museli uchovávat nejen data o svých zákaznících, ale i o těch, se kterými tito zákazníci komunikují, kterým třeba píší e-maily. Jde o to, aby se dal identifikovat koncový počítač.
Právo citovalo z policejního dokumentu: „Absence cílové IP adresy a čísla portu, tedy údaje významné pro úplnou identifikaci internetové komunikace, je nelogická zejména s ohledem na skutečnost, že u jiných specifických druhů komunikace (elektronická pošta, IP telefonie nebo telefonní hovor v pevné i mobilní síti) je požadováno uchovávání identifikátorů obou komunikujících stran.“
Není jasné, jak se k požadavku policie postaví vnitro. Navíc jsou příslušné normy (telekomunikační zákon) v gesci ministerstva průmyslu. Je jisté, že se proti změně zvedne velký odpor. Internet je dnes přece mnoha uživateli považován za „poslední prostor svobody“. Někteří v něm vidí „moderní divočinu“.
Bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš napsal pro Právo text, ve kterém novou pravomoc policie a žaloby v trestním řízení tvrdě odmítá: „Nejde jen o to, že se jedná o neuvěřitelný zásah do soukromí - zatímco do této chvíle jste mohli být pod dozorem, pokud jste vy sami něco dělali, nyní se můžete do hledáčku ochránců zákona dostat, aniž byste museli hnout prstem. Nikdy nemůžete ovlivnit, kdo vám pošle zprávu a s jakým obsahem.“
Vysvětluje, že policie „bude moci dohledat nejen, odkud je daný mail poslán, ale také kde se nacházejí všichni jeho příjemci“. Což je pravda. Policie ovšem nežádá o nějaký plošný přístup, stejně jako plošně neodposlouchává všecky občany. A v tom tkví podstata věci.
U hlasových služeb je to normální
Oč vlastně jde. Skutečně je to tažení proti svobodě internetu? U hlasových služeb, tedy v případě, že si dva lidé spolu telefonují, operátoři ukládají jak telefon volajícího, tak volaného už léta. Nikoho to nijak extra nepopuzuje, ukládány jsou oboustranné informace a zůstávají ve správě operátorů. Podle zákona o elektronických komunikacích jsou povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje svých zákazníků šest měsíců.
Operátoři informace neukládají jen pro policii. Používají je pro účtování, v případě reklamací (já nikomu nevolal, tak proč mi to účtujete) atd. Podstatné je, že informace skladují operátoři, nikdo jiný. Neexistuje žádný tajný kabinet v policii, kde se data štosují a někdo se v nich přehrabuje.
Policie si o tato data může požádat, pokud je potřebuje v rámci trestního řízení (paragraf 88a trestního řádu; na příkaz soudu musí být poskytnuty údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství a podobně). U hlasových služeb je to zaběhnutá praxe, výpisy telefonních hovorů i esemesek jsou vydávány obousměrně, tj. data volajícího i volaného.
U datových služeb, což se týká internetu, se policie domůže jen informací jednosměrných, získá IP adresu uživatele, který komunikaci začíná, nikoli adresu cílového místa. Tato informace se neposkytuje, neukládá. Police se pak k úložišti, k volané či kontaktované osobě, jen těžko dostává. Po několika letech praxe tvrdí, že jí to těžce komplikuje vyšetřování některých trestných činů.
Phishing, vydírání, obtěžování
Kupříkladu jde o „phishing“ (podvodné e-mailové zprávy, jež mají budit dojem, že byly odeslány z e-mailové adresy zákazníkovy banky, obsahují link, propojení na údajné stránky banky, vyzývají k potvrzení osobních bankovních údajů, cílem podvodného e-mailu bývá získání přihlašovacích údajů k internetovému bankovnictví či elektronickým peněženkám, PIN kódů platebních karet nebo dalších bezpečnostních údajů a jejich zneužití).
Dalším příkladem, který se uživatelů internetu týká, je dětská pornografie (jde o to, kam si její nechutní pěstitelé ukládají fotografie a videa; policie se snaží zjistit, kdo data uložil, kdo úložiště spravuje atd.)
Pokud se vyšetřovatelé nedostanou ke koncovým datům, pokud znají jen počátek komunikace, paradoxně musejí zasahovat do práv občanů zřejmě mnohem víc. Kontrolují naslepo i lidi, kteří se kolem oněch osob a IP adres jen mihli a s trestnou činností nemají nic společného.
Operátoři nepochybně umějí i u datové komunikace uložit jak její začátek, tak i cíl. Logicky; musejí vědět, kam data směřovat. S operátory potíž v podstatě nemůže nastat, s těmito informacemi běžně pracují. Podle expertů z policie by služba neznamenala ani žádné další zásadní investice.
Uživatelé i provozovatelé si dnes bezesporu uvědomují, v jak rizikové prostředí se internet proměnil. Džungle, kde si každý, kdo je jen trochu mazaný a znalý, dělá, co chce. Někteří se tam pohybují bezohledně a „svobodně“, tedy tak, že toto těžko kontrolovatelné prostředí zneužívají.
Volíme mezi svobodným internetem bez hranic, kde můžeme být vydíráni, okrádáni, kde se ve velkém pěstuje dětské porno, kde se kradou identity a vysávají cizí účty, a mezi možností se tomu „svobodnému svinstvu“ (ve skutečnosti to nemá se svobodou nic společného) bránit.
Na silnicích se pravidla vynucují
Běžné jsou skryté identity, které se jejich tajní uživatelé nerozpakují využívat i k podvodům. Založí si „internetový obchod“, přijmou peníze a za pár týdnů zmizí, neexistují, slehne se po nich nikoli zem, ale síť. Skryté identity užívají k vydírání, obtěžování či pronásledování žen, mužů i dětí. Je to džungle, Divoký západ (nebo spíš Divoký jih, sever, východ a západ dohromady).
Policie řeší případy, kdy je konkrétním lidem po internetu vyhrožováno, ti se na ni zoufalí obrátí, ale vyšetřování se nekonečně táhne. V daném případě ne pro nezájem či neochotu policie, ale protože se prostě k některým informacím nedostane, zákon jí to nedovoluje.
Chybí základní „internetová hygiena“. Čím dál víc lidí, včetně dětí, se s absencí pravidel, hygieny, setkává. Policie kupříkladu vyšetřuje případ nezletilé dívky, kterou kdosi po internetu dlouhou dobu obtěžuje. Matka se obrátila na kriminalisty, ti zjistili, že v případu je používán anonymizační server v cizině. Nelze ho najít, vyšetřující jsou namydlení, dívka dál obtěžována.
Podobné je to s některými úložišti v kauzách dětské pornografie. Bez cílových informací od operátorů se prostě nedají dohledat, tvrdí experti Útvaru zvláštních činností.
Podstatná věc: policie nežádá, aby ona sama informace vlastnila, spravovala. Žádá, aby byl cíl datové komunikace dosažitelný jako u údajů z telekomunikačního provozu, jak to upravuje paragraf 88a trestního řádu. Operátor by je vydal státnímu zástupci či policii jedině se souhlasem soudu. Data by operátor musel povinně uchovávat šest měsíců. Poskytována by byla pouze pro účely trestního řízení, pro vyjmenované trestné činy.
Otázka tedy zní: chceme internet bez pravidel, bez možnosti je vynucovat (dětská pornografie trestná je, vydírání a okrádání a obtěžování atd. taky), nebo internet o něco bezpečnější? Je to jako se sítí silnic. Pokud policie u řidičů nevynucuje dodržování pravidel, stává se z jízdy autem risk. Kdykoli vás někdo může nabourat, zranit, zabít. Nepřijde vám divné, když auto s majákem chytne piráta (stává se to bohužel zřídka).
Volíme mezi svobodným internetem bez hranic, kde můžeme být vydíráni, okrádáni, kde se pěstuje dětské porno, kde se kradou identity a vysávají cizí účty, a mezi možností se tomu „svobodnému svinstvu“ (ve skutečnosti to nemá se svobodou nic společného) bránit.
