Pár dní před tím, než se o minulém víkendu v Buffalu ve státě New York opět masově střílelo, nadepsal konzervativní komentátor Bret Stephens svůj text v listu New York Times otázkou: Můžeme být ohledně Ameriky ještě optimističtí?
Ve výčtu problémů, které USA v posledních letech zatěžují a stravují, pak připomněl i vysokou zločinnost a fakt, že na obecném nárůstu vražd a zabití tam mají největší podíl střelné zbraně. Mezi lety 2019 a 2020 vyskočil ve Státech počet úmrtí z těchto příčin o 35 procent, celkově tak v roce 2020 po zásahu kulkou zemřelo 45 000 lidí.
Ruku v ruce s tím vykázala země skokový nárůst nákupu zbraní. V roce 2019 se jich prodalo necelých 13 milionů, o rok později už o sedm milionů více. Spojené státy představují čtyři procenta světové populace, ale vlastní rovnou polovinu (400 z 800 milionů) zbraní, které civilisté na světě drží.
Pro někoho, kdo alespoň zběžně sleduje americké dění, to není novinka. Relativně novým trendem je ovšem to, že majitelé zbraní se v posledních letech diverzifikují. Více si je pořizují už i ženy a také menšiny. Výrazně se v roce 2020 zvýšil rovněž podíl lidí, kteří si opatřili svoji první zbraň.
Joe Biden se tak při odjezdu z Buffala, kde byl uctít deset mrtvých, už ani nesnažil předstírat, že se mu podaří prosadit zpřísnění zbraňových zákonů. "No, zkusím to, zkusím to… Ale bude to velmi těžké," přiznal bezmoc. Američané se zbraněmi patrně rozhodli promořit.
Pružnost proti rigiditě
Bret Stephens cituje ve zmiňovaném textu i další neblahé trendy, které ho vedly k titulní otázce. Ve Spojených státech rekordně narostl počet úmrtí po požití opiátů a drog, zvláště mezi mladistvými se pak výrazně zvýšily depresivní stavy.
A pro popis současné špatné společensko-ekonomické nálady si komentátor vypůjčil esej z roku 2017, v níž její autor, ekonom Nicholas Eberstadt z pravicového think-tanku American Enterprise Institute, popsal dramatické rozevírání nůžek mezi menšinou, jež dále bohatne, a většinou, která má pocit, že je brána na hůl.
Přes všechny tyto problémy ale Stephens spatřuje pro Ameriku naději, když srovnává tamní realitu s tím, co je k vidění v Rusku a Číně. Tam, kde jsou Spojené státy "ohnuté", vnímá v případě druhých zmiňovaných zemí "křehkost". Zatímco pružná Amerika tak podle jeho mínění nakonec najde cestu ze svých problémů, Rusku a Číně se to nepodaří. Buď zůstanou staticky zaseknuté ve svých potížích, nebo se rozlomí.
Co se Ruska týká, ilustruje to Stephens na Putinovi, který u příležitosti oslav Dne vítězství 9. května na Rudém náměstí "nostalgicky uctíval historii, která je zčásti mýtus, aby propagoval lži o už naprosto mýtické současnosti". V Číně si pak všímá covidového lockdownu v Šanghaji, nejbohatším městě říše středu, kde režim držel lidi doma bez jídla a léků.
Přes nezpochybnitelný pokrok posledních desítek let tak Čína podle komentátorových slov zůstává "Potěmkinovým režimem, který lže světu i sám sobě". A právě v tom autor vidí klíčový rozdíl. "Zatímco diktátorské režimy inzerují svoji sílu, aby zakryly své slabiny, demokracie dělají přesný opak: jsme posedlí našimi slabinami a zapomínáme při tom na svoji sílu," píše.
A dodává, že je to důvod k pesimismu, "ale paradoxně je to také naše největší síla". Díky tomu, že Amerika odmítá přehlížet své problémy, je může řešit. "Přemýšlíme, adaptujeme se, ve svých ohybech najdeme nové cesty k růstu," vysvětluje, proč finální odpověď na jeho výchozí otázku zní Ano.
Obnova z hloubky krize
Shodou okolností je stejně postaven i aktuální text analytika a komentátora Geralda Seiba v deníku Wall Street Journal. Jde o článek bilanční, na rozlučku. Po bezmála třiceti letech autor končí se svými pravidelnými (většinou týdenními) sloupky. I jemu, podobně jako Stephensovi, dělá současná Amerika starost.
"Za dobu života tohoto sloupku se zdejší domovská krajina v mnoha ohledech stala méně zdravou, více nestabilní. Americký politický systém je rozlomený a polarizovaný, věcná debata, zdá se, vyklidila cestu bezduchému křiku. Demokraté nemají schopnost mluvit k venkovským voličům, republikáni nedokážou mluvit s mladými voliči z měst," vystihuje Seib současné americké rozštěpení.
A také podle něj "je velmi snadné být pesimistický ohledně budoucnosti demokracie". Zároveň ale nabízí i optimističtější pohled. "Géniem americké demokracie je, že není statická. V průběhu času se přizpůsobuje, adaptuje se podle toho, jak se mění okolnosti. Sama sebe obnovuje," argumentuje.
Americké sebekorekce podle Seiba historicky byly a znovu mohou být "divoké, bouřlivé". Připomíná cestu od otroctví k občanské společnosti, od zemědělství k průmyslové ekonomice, od izolacionismu k vůdčí světové roli, od dominance liberálů k vzestupu konzervativismu. A jednou další takovou turbulencí Amerika podle jeho mínění prochází rovněž nyní.
"Ekonomická globalizace a technologická revoluce nerozprostřela své zisky rovnoměrně napříč společností, pokrok v rasové rovnosti nebyl tak důsledný, jak mnozí čekali. Odtržení pobřežního establishmentu od vnitrozemního srdce vyvolalo kulturní války," vypočítává. Ale "nestabilní ovzduší" ani jeho podmínky nemohou trvat věčně, Amerika míří ke změně, je přesvědčen.
Americký experiment svobody
Seib předkládá i některé konkrétní kroky, na něž by se nemělo zapomenout. Za jeden z nejdůležitějších přitom pokládá dohodu na volebních pravidlech tak, aby výsledky hlasování nemohly být už nikdy zpochybňovány. "Předpokládá to odvážné politiky, kteří se nebudou jen bát o svá křesla, vyjdou vstříc druhé straně a vytlačí nejextrémnější prvky ve svých vlastních základnách," píše.
Připouští, že "takových lídrů je zoufale málo". Ale jak ještě jednou zopakuje: "Americká demokracie se vždy přizpůsobila a může to udělat znovu. Sílu, aby přežila, máme v rukou my všichni, kteří se účastníme velkého amerického experimentu a těžíme z něho."
Mohlo by se to zdát málo. Naděje bez důvodu. Přání bez obsahu. Ale na rozdíl od Ruska, které se vztahuje jen k tomu, co už bylo, je to pohled do budoucnosti. A na rozdíl od Číny, kde lidé žijí v nadiktovaných mezích, si Američané svůj způsob života určují sami. V rozporech, s vážnými riziky, ale svobodně.
