reklama
 
 

Tablet je pro dítě mrtvá, placatá máma. Dědu taky nenahradí

20. 2. 2015
Komentář Martina Fendrycha: Tablet je krásná a přepychová věc. Ale dítě si za něj nekoupíš.

Pokračuje debata o dětech a tabletech. Přičemž „tablet“ je zkratka pro různé druhy kompjůtrů, od notebooku až po chytrý počítač do kapsy, který umí taky fotit a volat. Ta debata souvisí se základními školami: mají se tam tablety zavádět ve velkém? Neuškodí dětem? Nemají už tak techniky kolem sebe moc? Nejsou uhranutí televizí a dalšími obrazovkami (protože jde o živé, hýbající se obrazy) natolik, že tak trochu přestávají být lidmi?

Aktuálně.cz v pátek zveřejnilo zprávu „Děti už nedokážou vnímat mluvené slovo. Na vině jsou tablety“. Začíná takto: „Tablety a televize rozmazlily žáky natolik, že ve škole neporozumějí ani vyprávění pohádky. Bez obrazového doprovodu se neobejdou. Pokud jim rodiče nečtou, zakrní dětem příslušné centrum mozku.“ Odtud však vyplývá jasně, že na vině nejsou, nemohou být tablety, ale rodiče. Někdo by ten výrok zmírnil, zředil, řekl by: Za to může doba. Ne, omyl: rodiče.

Učitelka Pavla Nováčková si stěžuje: „Jakmile jim přečtu pohádku, ke které nemají žádný vizuální doprovod, prostě to nevnímají. Začnou si sahat na uši a jsou neklidné. Nakonec zjistím, že ani netuší, o čem to vyprávění bylo.“ – Její slova potvrzují mnohé učitelky, které učí prvňáčky a druháky. Dětem, když přijdou do školy, často něco zásadního chybí. Navíc do první třídy nastupují čím dál dřív, to je trend.

Prý až dvacet procent dětí nedokáže vnímat slovní projev. Podle expertů za to mohou jednak předčasné porody, ale dále tablety. Rodiče dětem nečtou pohádky; strčí jim do ruky tablet nebo telefon, posadí je k notebooku. Aby se jim nemuseli věnovat. A do toho loni přišel ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) s projektem „tablet do škol“, s masivní „tabletizací“ základních škol. Do všech základních škol chce zavést tablety, aby měly děti už v první třídě ten zázrak dvourozměrné komunikace v rukou a uměly ho používat.

„Face to face“? Nebo dětem stačí „face to screen“?

Narážíme tedy na dvě otázky. Proč značná část dětí v první a často i druhé třídě nechápe mluvené slovo, není zvyklá komunikovat „face to face“, nýbrž jen „face to screen“. Druhá: zda je rozumné v dnešní „mobilové“ či „tabletové“ době cpát ty přístroje ještě malým dětem, jakmile dosednou do škamny. Tedy utvrzovat je v tom návyku, přikovat je k hýbacím obrázkům, které je dokážou tak snadno zaujmout.

Proč tolik malých dětí nechápe slovní projev? Protože se jim máma a táta nevěnují. Nemají na ně čas. Buď pěstují svoje kariéry, nebo jsou prostě unavení či líní. Večer přijdou domů z práce a automaticky, naprosto samozřejmě zapnou bednu. V mnoha rodinách televize tvoří prakticky nekonečnou kulisu, k níž se dá kdykoli utéct. U níž se dá "vypnout". Přijdete domů a "vypnete". Je běžné, že děti mají svoji vlastní televizi, neboť se chtějí koukat na jiné pořady než rodiče. (Chtějí vypnout u jiných programů.) Anebo mají „komp“ a ujíždějí na něm.

Asi tedy nejde jen o „čtení či vyprávění pohádek“, ale o něco mnohem základnějšího: o rozhovor. O to, aby se rodiče spolu a s dětmi dokázali bavit. O čemkoli. Jde o to, aby své holčičky a chlapečky vnímali. Nezapomeňme na další zásadní změnu moderní společnosti. Rodiny mají jedno až dvě děti. Tři a víc, to je výjimečné. Máte-li ale jedno dítě, měli byste se mu věnovat víc. Dvě nebo tři děti už si povídají, hádají se spolu. Jedno dítě je v domácí „komunikaci“ odkázané na rodiče.

Až potom jde o pohádky. Samozřejmě jsou skvělé: dítě poslouchá vyprávění o něčem, co neexistuje, a představuje si to v duchu. Jsme utvářeni svou schopností představovat si. Proto vyprávěnou pohádku nikdy nenahradí zfilmovaná pohádka. Známe to všichni; přečteme si s dětmi třeba Nekonečný příběh od Michaela Endeho, pak na něj jdeme společně do kina a často jsme zklamáni, i když to byl v době natočení nejdražší německý film. Prostě jsme si mnohé děje a aktéry představovali jinak. Každý jinak. Což je strašně významné: každý fantazírujeme jinak.

Rodinné Pulp Fiction

Nejde jen o pohádky. V rodině jsou nesmírně důležité historky, rodinné historky, vyprávěné maléry a příběhy z cest a z práce a z akcí s přáteli i jiné životní peripetie a události. Vyprávění, které každý aktér podá jinak, a dítě-posluchač se v tom musí naučit orientovat, poznat, kdo přehání a jak je pěkné přehánět, a kdo je přesný a že je to maličko nuda, ale i to má svoji cenu atd. Obrovský význam má vyprávění starých lidí, jak to bývávalo za jejich mládí. Jenomže, alespoň ve městech, už dávno není obvyklé, že děti žijí dohromady s babičkou a dědečkem či prababičkou a pradědečkem. (Doba je jiná.)

Ale ten fakt znamená zase jen to, že by jim rodiče měli čas babiček a dědečků nahradit, že by se jim měli o to víc věnovat. Prostě platí, že tablet není máma, tablet není babička, tablet není příběh. Tablet je pro dítě před školou jen náhražka. Je to, jako když místo mléka z prsu dostanou mléko z krabice. Tablet je jen malý, placatý táta, malý placatý dědeček bez citu a bez skutečného, krevního, masitého, duchovního spojení.

A ještě k tabletům a noťasům a iPhonům a blackberrym: jsou úžasné, geniální, nic proti těmhle přístrojům. Žijeme v době, kdy to bez nich prostě nejde. Ale to neznamená, že nahradí naše rodiče a prarodiče, naše sestry a bratry. Nenahradí ani naše učitele ve škole.

A ještě dál. Nejde jen o historky a o pohádky. Jak už řečeno, jde o to, abychom se s dětmi bavili. Děti jsou neskutečně zvědavé, všecko je zajímá, na všecko se ptají. Každý rodič to zná: „Proč je vrána černá? Proč taky nemůžu lítat? Co je přitažlivost? Proč prší? Proč je smrt? Co je umřít?“ Nekonečné přívaly otázek. Když si nenajdeme čas na ty otázky znovu a znovu odpovídat, můžeme se dopustit vážného zločinu: zabít ve vlastním dítěti zvídavost. Proč? Protože na ně „nejsme zvědaví“. (A pak přijdou děti do školy, která v nich taky mnohdy neumí zvídavost pěstovat.)

Problém není v tabletech, v noteboocích, v esemeskování a chatování a facebookování, nýbrž v našem (ne)zájmu. V tom, kolik si na vlastní děti, ale i na děti ve škole uděláme času. V naší schopnosti zajímat se o to, o co se děti zajímají, odpovídat na jejich otázky, probouzet jejich fantazii a s ní jim pomoct hledat, co jsou, k čemu inklinují, co je zajímá. Protože teprve až na tohle dítě přijde, začne tušit, po jaké cestě by mělo jít.

A ještě k tabletům a noťasům a iPhonům a blackberrym: jsou úžasné, geniální, nic proti těmhle zázrakům. Žijeme v době, kdy to bez nich prostě nejde. Ale to neznamená, že nahradí naše rodiče a prarodiče, naše sestry a bratry. Nenahradí ani naše učitele ve škole. Nenahradí skutečnou výměnu příběhů a názorů. Neumějí dostatečně probouzet a živit naši imaginaci. Což je vzkaz pro mámy a táty i pro ministra Chládka.

autor: Martin Fendrych | 20. 2. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama