ČEZ podle očekávání, nebo možná jen o něco dřív, než někteří čekali, odpískal zakázku na stavbu nových jaderných bloků elektrárny Temelín. Je to rozumné a vlastně jediné možné rozhodnutí – protože ani při nejbujnější fantazii nebylo jasné, kde by se na takovou akci momentálně vzaly peníze. Několik set miliard korun.
Nebo abychom nekřivdili, možná si někdo dokázal představit, že by to platili Rusové, kteří se ostatně nabízeli, že „zajistí financování“. Tak to pak ano. Respektive, to tedy rozhodně ne.
Novému Temelínu se od počátku říkalo „dostavba“, jako by se tím chtělo naznačit, že kus elektrárny chybí, že je neúplná, asi jako když na fotbalovém stadionu schází tribuna. Tak to ale není. Samotné východisko, tedy jestli je potřeba vztyčit nad obzorem další chladicí věže, bylo od začátku sporné. A je dosud.
Je poučné listovat příběhem Temelína v čase, sledovat paměť české energetiky. Koncem 90. let Zemanova vláda definitivně rozhodla dostavět (tady je to slovo namístě, stavba se vlekla léta a přiměřeně tomu se prodražovala) Temelín I. Vášnivým sporům dominovala otázka, jestli elektrárnu vůbec potřebujeme, a zvítězil názor, že ano, protože jinak je v sázce naše energetická soběstačnost, sugestivněji řečeno, taky můžeme za pár let mrznout a svítit petrolejkami. Varovných studií tohoto typu byly stohy. Opačných také, ale zvítězil Miroslav Grégr.
Z tehdejších katastrofických scénářů se nenaplnilo v podstatě nic, elektřiny už dlouho máme, že nevíme co s ní, ČEZ vyváží o sto šest.
O nějakých deset dvanáct let později, u Temelína II, byla na stole stejná pro a proti. S tím rozdílem, že ČEZ se mezitím stal mnohem mocnějším než v roce 1999, jeho vliv v politice a v zemi vůbec ohromně stoupl. Takže otázka Ano či Ne se velmi rychle změnila na Ano, kdy a kdo. Tlak byl tak silný, že „dostavba“ Temelína se víceméně brala jako hotová věc, polemika se vedla vlastně jen na zeleném okraji veřejné diskuse.
Vypadalo to, respektive politici se tak tvářili, že bez nového Temelína nás čeká nejen energetický průšvih, ale také úpadek ekonomiky, která uschne žalem nad ztracenými zakázkami a pracovními příležitostmi. (Škarohlídi občas připomínali, že stavba bude stát minimálně 200 miliard, což byl podle všech zkušeností hodně optimistický odhad.)
A teď najednou – nic. Výběrové řízení prozatím končí, pokračování se odkládá na neurčito. Vida – národní hospodářství se patrně nezhroutí, možná dokonce poroste i bez Temelína, o svíčkách zřejmě taky nebudeme, není to zjevně taková tragédie, jak se naznačovalo (viz sliby, lobbing, masáž). Prosperita není ohrožena – jinak by přece vláda nemohla něco takového dopustit, nemohla by škrtnout příležitost „proinvestovat se“ z krize, ne?
Nový Temelín toho času není potřeba stavět. Pokud někdy začne fungovat, tak nejdřív mezi lety 2035 až 2040 – tak dlouho by podle zkušeností trvala stavba, kdyby se stát a jeho ČEZ za několik let přece jen rozhodly jít do toho znovu. Když stoupnou ceny elektřiny a najde se dost politiků, kteří si takovou superinvestici vezmou na triko. Řekněme, politiků s myšlením Miloše Zemana.
Rozhodnutí nechat Temelín zatím být je dobré, svět se nezboří. A dál? Správná otázka nezní „a kdy budeme pokračovat v dostavbě“. Je třeba se vrátit na začátek a promyslet celou energetiku, ne jen Temelín a atom. A to s maximální ostražitostí vůči všem zaručeným studiím, jediným možným řešením a katastrofickým scénářům. To přece známe, až moc dobře.
