Druhá generace RAF (Frakce rudé armády) pod vedením Brigitte Mohnhaupt (právě propuštěné z vězení poté, co si odseděla čtyři roky) a Christiana Klara zabila 7. dubna vrchního spolkového státního zástupce Sigfrieda Bubacka.
30.července byl zastřelen bankéř Jürgen Ponto. A 5. září byl unesen a později rovněž zavražděn prezident svazu podnikatelů Hanns Martin Schleyer.
Tři generace teroristů
Série byla načasovaná přesně na tu dobu, kdy před soudem stanula první generace teroristů - známá trojice Baader, Ensselin a Raspe (28. dubna byli odsouzeni k doživotí).
13. října palestinské komando uneslo při letu na Mallorcu letadlo německé společnosti Lufthansa, s kterou nakonec přistálo v somálském Mogadischu. Únosci požadovali mimo jiné propuštění německých teroristů.
18. října se ale speciální německé protiteroristické jednotce DSG 9 podařilo všechny rukojmí osvobodit a tři ze čtyř teroristů zastřelit. Ve stejný den byli teroristé Baader, Ensselin a Raspe ve svých přísně střežených celách nalezeni mrtví. Později se na jejich botách našel písek a dodnes se vedou spory o tom, jestli byli v Mogadischu a zúčastnili se vyjednávání s teroristy a jak se do jejich cel mohly dostat zbraně (jedním z podezřelých je i pozdější ministr vnitra Schily).
První zmínka o usmíření
Dne 25. června dalšího roku se nepovedl atentát na vrchního velitele NATO a pozdějšího amerického ministra zahraničí Alexandera Haiga. V listopadu 1982 byli zatčeni i teroristé druhé generace Brigitte Mohnhaupt, Adelheid Schulz a Christian Klar.
2. dubna 1985 byli Mohnhaupt a Klar odsouzeni k doživotnímu žaláři. Třetí generace teroristů ještě zavraždila 10. října 1986 diplomata Gerolda von Braunmühla a 30. listopadu 1989 předsedu představenstva Deutsche Bank Alfreda Herrhausena. Po pádu berlínské zdi v listopadu 1989 bylo deset dalších teroristů zatčeno v bývalé Německé demokratické republice, kde žili normální život se změněnou identitou.
V roce 1992 poprvé německý ministr Klaus Kinkel 6. ledna začal hovořit o možnosti smíření s teroristy. 25. dubna 1998 se němečtí teroristé RAF oficiálně sami rozpustili. Za dobu své existence celkem zavraždili 34 lidí, včetně řidičů ochranky a policistů.
Při bojích s policií zahynulo 26 teroristů. Teroristé se rozpustili skoro přesně třicet let po té, co Gudrun Ensselin, bývalá redaktorka časopisu Konkret (kde mimochodem tehdy pracoval s ní i dnešní šéfredaktor nejprestižnějšího německého zpravodajského časopisu Stefan Aust) a Andreas Baader s teroristickou činností začali: tehdy na protest proti válce ve Vietnamu zapálili ve Frankfurtu dva obchodní domy.
Dříve terč, nyní prezident
Německý spolkový prezident Horst Köhler, který jako vysoký představitel Mezinárodního měnového fondu rovněž figuroval na seznamu možných teroristických cílů, dnes uvažuje o milosti pro bývalého teroristu čtyřiapadesátiletého Christiana Klara, který již strávil ve vězení bezmála pětadvacet let. Pan prezident by rád tímto aktem učinil tlustou čáru za jednou krvavou kapitolou německých dějin. Jak diskuse v prestižních německých médiích ukazuje, možný akt omilostnění rozděluje nejen politiky, ale i společnost na dva nesmiřitelné tábory. Bulvární Bild je samozřejmě proti milosti.
Kromě Klara jsou ještě ve vězení sedmapadesátiletá Brigitte Mohnhaupt, dvaapadesátiletá Eva Haule (ta ovšem již navštěvuje svobodně fotografickou školu) a padesátiletá Birgit Hogefeld (která zase provedla doposud nojostřejší morální i politické odsouzení praxe RAF). Všichni si odpykávají tresty za vraždy či jejich přípravu. Ostatní, kteří již vězení opustili, jsou veřejnosti naprosto neznámí a nikdo ani v médiích si jich moc nevšiml.
Pustí je?
Diskusi v Německé spolkové republice rozpoutala až ta skutečnost, že Brigitte Mohnhaupt podala po odsezených dalších bezmála pětadvaceti letech před pár dny žádost o podmínečné propuštění. Média soudí, že s největší pravděpodobností tato paní bude v březnu propuštěná. A to je právě důvod, proč začal o milosti Christiana Klara, nelítostného vraha, uvažovat i prezident Köhler.
Der Spiegel napsal: Existuje sice prezidentské právo milosti, ale ne právo na milost. Toto právo mají prezidenti a zdědili ho po panovnících. Je to starý feudální zvyk. Milost pana Klara by tak ale ukončila starou válku šesti proti šedesáti milionům, jak tehdy napsal Heinrich Böll. "Zrovna v bohatém Německu se privilegované děti z měšťanských rodin (rodiče některých byli univerzitními profesory či vysokými úředníky a všichni studovali na vysokých školách) rozhodly pro ozbrojenou avangardu komunistické světové revoluce a vyhlásily státu krvavou válku."
Tlustá čára: ano, či ne?
Základní otázky jsou: Může a měla by třicet let po "německém krvavém podzimu" učinit tamnější společnost tlustou čáru za touto deprimující kapitolou dějin? Bylo učiněno dost pro smíření? Mohou lidé, kteří nemilosrdně zabíjeli využívat právo milosti? Měli by projevit lítost a když ano, jak by takový projev lítosti měl vypadat? Jak se na takovou milost dívají pozůstalí obětí a může být tato otázka vůbec důležitá?
Na začátku roku 2009 Christian Klar bude mít za sebou odpykanou nejnižší možnou dobu trestu, kdy si bude moci podat žádost o milost a s největší pravděpodobností by ji také dostal. Byl by tedy v případě milosti de facto propuštěn jen o dva roky dříve. Jenže německá společnost se ptá dál: Je německý právní stát také pomstichtivý stát? A může takový být? Přece nešlo o normální zločince, ale o zločince, kteří se svých činů dopouštěli kvůli intelektuálnímu přesvědčení, a to je rozdíl.
Další problém spočívá v tom, že právě představitelé právního státu byli cílem útoků teroristů a teď o jejich propuštění mají rozhodovat. Příslušný soud, kam Klar spadá, sedí ve Stuttgartu a domnívá se, že kvůli obzvláště těžkým zločinům, kterých se tento odsouzený dopustil, by neměl být propuštěn dříve než 3. ledna 2009. Proto pan prezident je jediný, který by mohl soudní rozhodnutí změnit.
Veřejnost proti milostem
Bývalí prezidenti Richard von Weizsäcker a Roman Herzog udělili oba po třech milostech bývalým teroristům a Johannes Rau udělil milost dvěma teroristům. Rozhodnutí prezidenta je zcela suverénní, ale 71 procent občanů podle posledního průzkumu je proti omilostnění Christiana Klara, i když na druhé straně i protivníci proti jeho propuštění (většinou příslušníci pravice) připouštějí, že nebezpečí nových teroristických činů ze strany Christiana Klara nepřichází v úvahu.
Pan prezident má ale těžké rozhodování i proto, že pan Klar se s nikým celých pětadvacet let moc nebaví. Na rozdíl od ostatních, kteří ve vězení čile přijímají novináře, pan Klar mlčí a o jeho myšlenkových pochodech nikdo nic neví. Ve věznici pracuje v prádelně a hraje basketbal, večer se dívá na televizi. Za pětadvect let dal jen jediný rozhovor prominentnímu novináři Günteru Gausovi, v kterém ale nic konkrétního neřekl. Z televizního interview se často jen cituje věta: "Když je někdo přitlačen ke zdi, musí bojovat". Gaus byl ale také jediný člověk, který pro jeho propuštění začal něco dělat a přiměl Klara, aby si podal žádost o propuštění. Zároveň ale v jednom soukromém rozhovoru Klar řekl, že žádnou inscenovanou lítost a kleknutí na kolena od něj nikdo nemůže očekávat. Známý divadelní režisér a ředitel Berliner Ensembel Claus Peymann mu dopředu nabízí ve svém divadle místo praktikanta. Bývalý terorista Klar je pro něj ztělesněním tragedie této generace.
Ke stejné generaci patří i německý prominentní filozof Peter Sloterdijk, který bouřlivou dobu konce šedesátých let komentuje slovy: "Tehdejší situace se nemůže opakovat, protože designeři jsou dnes rychlejší než publikum a zpracují okamžitě každý podnět mladé generace, a tím ji uspokojí.. Mladí v roce 1967 žili v nerovnováze mezi poptávkou a nabídkou. Tehdy selhal trh, a proto vyšli do ulic. V posledních letech je trh revolučnější než zákazníci. Designeři jsou dnešními pravými revolucionáři z povolání."
Převis poptávky je nejdokonalejší anestetikum pro revolucionáře všeho druhu, domnívají se i psychologové. My v Čechách a na Moravě máme s teroristy i s rovnováhou poptávky a nabídky zatím velmi malou zkušenost.
Autor je novinář a spisovatel
