Poté, co se zřítil letoun s nejmocnějším českým podnikatelem, vyšel v novinách nekrolog: "Byl to muž; byl z lidí, kterým se oblíbeným rčením říká muž stoprocentní. Silný a snad trochu bezohledný; a především optimista. Muž naprosto nepodlomený jakoukoli nedůvěrou v sebe; člověk nerozpolcený, který nemele naprázdno, ale silnými zuby překusuje problémy, které leží v linii jeho zájmu."
Ne, není to nic aktuálního, i když by klidně být mohlo. Jde o řádky Karla Čapka v Lidových novinách napsané, když se v roce 1932 zřítilo letadlo s Tomášem Baťou. Trefně v nich vykreslil podnikatelovu vůli k úspěchu, aniž by zapomněl alespoň decentně zmínit jeho úpornost a podnikatelskou bezohlednost.
Po tragickém a nečekaném úmrtí nejmocnějšího podnikatele současného Česka je na reliéfní nekrolog ještě brzo, přednost má pieta. Bez ohledu na to, že zatímco pro své příznivce byl synonymem polistopadového byznysového úspěchu, rámovaného skvělou intuicí, investicemi do inovací, filantropií a osobní skromností, odpůrci jej naopak považují za produkt korupční kuponové privatizace, který zbohatl na přízni politiků, což dotáhl k dokonalosti vydržováním posledních dvou prezidentů.
Ať už nakonec v budoucnosti zvítězí jakákoliv interpretace, pro zemi je nyní podstatné, kdo další se ujme vlády nad PPF. Moc skupiny je tak velká, že hladká výměna jejího lídra je pro Česko v některých ohledech i podstatnější než to, kdo na podzim vyhraje sněmovní volby.
Nikde a pak najednou všude
Petr Kellner se uměl o své lidi vždy postarat. V roce 2016 zařídil u prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání pro podnikatele Štěpána Popoviče. Právě ten dal Kellnerovi počátkem 90. let kapitál, aby se se svým fondem PPF mohl pustit do dobrodružství kuponové privatizace.
Připomínat do detailu celou divokou historii, během níž si zemřelý vybral za kotvu svého raketového růstu Českou pojišťovnu, není dnes třeba. Pominout ji ale nelze. Okolo ústavu tak dlouho rotovali všemožní Kellnerovi příznivci, až nakonec skončil v jeho moci (a někdejšího ministra financí Ivana Kočárníka, který mu k zisku pomohl, pak nový majitel instaloval do čela jeho představenstva). Pojišťovací byznys poté dovedl úspěšně a s obřím ziskem až do rukou velké pojišťovací skupiny Generali.
Je zajímavé porovnat, jaké emoce Kellner budí nyní ve chvíli svého tragického skonu a jaké budil ještě počátkem roku 2013. Zatímco v posledních letech jej příznivci i odpůrci považovali bezmála za faktického premiéra Česka, ještě před osmi roky jej mělo za relevantní figuru čím dál méně lidí - pojišťovnictví prodal, staral se hlavně o spotřebitelské úvěry v Číně, řídicí strukturu skupiny měl v Nizozemsku a republice nechal jen pár drobností - třeba malou Air Bank.
To vše se změnilo na podzim roku 2013, kdy jeho PPF získala téměř dvoutřetinový podíl v tuzemské Telefónice - a pět milionů Čechů najednou volalo s Kellnerem.
Jde o událost, od níž se datuje jeho velký nájezd na veškerou strategickou infrastrukturu v Česku. O vítězství v tendru na silniční mýto - který zůstane až do vysoutěžení Dukovan největší státní zakázkou - by jednou mohl být natočen obstojný spaghetti western. Nákupy strategicky významných firem naposledy Petr Kellner korunoval odkupem východoevropského impéria CME včetně české Novy. Před spadnutím je převzetí Monety a vytvoření opravdu velké banky v rámci PPF.
Podnikatel nikdy nevysvětlil, co ho vedlo na počátku minulé dekády k návratu do Česka. Důvodů byla jistě řada, ale svou roli nepochybně sehrál i fakt, že více než byznysové úspěchy po světě jej těšila moc v rodné zemi.
Mí drazí prezidenti
Problém je, že mistr zákulisních dohod Kellner nikdy svůj vliv na tuzemskou politiku nevykonával transparentně. To se mu po sérii úspěchů ale také málem na počátku minulé dekády vymstilo.
Sázka na ČSSD Jiřího Paroubka nevyšla. Václav Klaus byl sice nadšený ze svého nového institutu, ale přece jen to byl od roku 2013 už jen bývalý prezident, kterého je možné již jen na okrasu poslat občas do Číny. A noví vládcové se ke Kellnerovi stavěli nejprve vyloženě nepřátelsky. S Milošem Zemanem to ovšem nakonec bylo jednodušší, než kdokoliv čekal - Čína je mocná kouzelnice. Symbolem nového spojenectví se v roce 2014 stal prezidentův návrat z říše středu soukromým tryskáčem PPF a J&T, oficiálně zdůvodněný pohádkou, jež by se klidně mohla jmenovat "Kterak se podnikatelé starali o to, aby měl prezident pohodlí a dostatek spánku".
S Andrejem Babišem to bylo mnohem těžší a Kellner od počátku věděl, že s takto labilním partnerem nikdy nedosáhne trvalého smíru. Nakonec docílil alespoň sňatku z rozumu - pokud se Kellnerovy zájmy nesrážely s těmi Babišovými, platilo: Enrichissez-vous! (Obohacujte se!). Výsledek tendru na mýto a další věci ukazují, že dohoda stále trvá. Nebo alespoň trvala do Kellnerova skonu.
Čekání na nástupce
Zatímco v PPF nyní drží smutek, na mnoha místech od ministerstev až po řadu finančních skupin zavládla spíše nervozita. Kellnerovo impérium se za několik let v Česku tak zavrtalo do základní infrastruktury státu, že jakákoliv změna kurzu je zásadní po celou zemi.
Kombinátor jistě do trezoru už před časem dal zapečetěnou obálku, co by se mělo dít dál, pokud by on nemohl vykonávat vládu. Ale žádný jasný nástupce v podobě novodobého Jana Antonína Bati tu není. Pár akcií mají Ladislav Bartoníček a Jean-Pascal Duvieusart. Blízko jsou ale stále Jiří Šmejc či trochu složitěji i Daniel Křetínský.
Letitý liberál Kellner v poslední době vzbudil nedůvěru svým narychlo objeveným konzervativismem, ale spíše než o nějaký promyšlený koncept šlo o obavu stárnoucího podnikatele ze změny statu quo. Kromě podpory spřátelených politiků se zatím nic zásadního a trvalého nezměnilo ani v programu Novy, ani v programu klíčových infrastrukturních ministerstev a koneckonců přes veškeré pokusy ani v programu Černínského paláce.
Jak dál s impériem, nad kterým slunce nezapadá, bude muset rozhodnout Kellnerův nástupce. Snad se pan Neznámý rozhodne dobře, protože vypjaté podzimní sněmovní volby proti tomuto přepřahání najednou vypadají jako nikoli nejdůležitější událost roku.
