Veřejný prostor zahltil stesk nad tím, že ani po třiatřiceti svobodných letech nebyla česká společnost schopna vydat ze sebe prezidentského kandidáta či kandidátku, kteří by stáli za to. Republika ale pochopitelně může vydávat jen to, co má. A jakákoli přímá volba nabízí v tomto ohledu nemilosrdnou inventuru.

Trojice favoritů, kteří se s více než dvacetiprocentní podporou utrhli od zbylého zástupu prezidentských pretendentů, velmi přesně odráží zdejší pohyb. A nabízí tak příležitost k reflexi dosavadní etapy postkomunistického vývoje, s níž se touto volbou možná definitivně loučíme.

Síťaři

Andrej Babiš je svým způsobem ztělesněním lidového přesvědčení, že někdejší kariérní komunisté si nakradli nejen za bývalého režimu, ale i za toho nového - a fakticky ovládli zdejší ekonomické prostředí. Připomíná, že předávání moci u nás provázel nepotismus nomenklaturních kádrů. A že tito "síťaři" se velmi rychle naučili spolupracovat také s novou politickou garniturou.

Což dokládá nejen úspěch privatizátora Babiše, ale třeba i vzestup Petra Kellnera, který by bez vstřícnosti dobového ministra financí Ivana Kočárníka (ODS) a premiéra Václava Klause (ODS) nikdy nebyl tím, kým se stal. Chyběl by mu nejen dostatečný startovní kapitál, ale i nezbytná politická podpora.

Babišovu trvalou popularitu přičítá nemalá část komentátorů veřejného dění tomu, že z pozice premiéra uplácel své voliče, včetně těch potenciálních. Stěží to však lze považovat za dostačující vysvětlení. Jak naznačuje už pohled na Babišovy fanoušky, kteří se nijak netají tím, že obdivují jeho "šikovnost". Lapidárně řečeno fakt, že se coby prominent minulé doby dokázal stát prominentem i v té nové. Že zkrátka překročil hranici epoch mnohem hladčeji než většina těch, kteří mu dnes odevzdávají své hlasy. Osedlal si auru úspěchu a ta jej v očích nemalé části veřejnosti činí přitažlivým.

Pán svého úspěchu

Co se přechodu přes hranici času týká, podobá se Andreji Babišovi v lecčems také Petr Pavel. Svou polistopadovou kariéru však buduje na velmi odlišných základech. Nepostavil ji na minulých kontaktech, nýbrž na nové profesionalitě. A aby toho nebylo málo, podařilo se mu právě její podobu a charakter nakonec i spoluurčovat, když zaujal jednu z klíčových pozic v Severoatlantické alianci.

To je také důvod, proč se Petr Pavel na svůj porevoluční armádní zdar tak odvolává. Nešlo jen o úspěch vojáka ve vlastní zemi, ale také v mezinárodním měřítku. Jinak řečeno: dokázal ve svém oboru zjevně uspět nejen za bývalého režimu, jak mu předhazují jeho antikomunističtí kritici, ale obstál i tváří v tvář nejtvrdším standardům svobodného a demokratického prostředí.

Což o Babišově cestě k bohatství nelze říci ani omylem. Ta stojí a padá s místní výhodou, kterou získal při privatizační loterii, jež - jak se ukazuje - zase takovým kolem štěstěny a náhody nebyla.

Pilní a arogantní

Třetí spolufavoritka boje o prezidentské křeslo, Danuše Nerudová, se rekrutuje z řad nové porevoluční generace. Ukazuje, jaké možnosti se otevíraly před těmi, kdo po listopadu 1989 dokázali využít nových příležitostí a usilovně šplhali vzhůru nejrůznějšími žebříčky. V akademickém prostředí se pro ni nestalo tou nejpodstatnější hodnotou vědění a hledání souvislostí, nýbrž dobývání hierarchických a institučních pozic, které považovala za adekvátní vynaloženému snažení. Reprezentuje tak spíše důraz na píli a osobní výkon než na rozvoj kreativního myšlení.

Jinými slovy nabízí cosi jako zhmotnění meritokratického snu: schopnost vypracovat se od píky až na samý vrchol nejrůznějších společenských pyramid. Což podle svých slov potvrdila nejen dosažením úřadu rektorky Mendelovy univerzity, ale i vedením Komise pro reformu důchodů.

Celé by to ovšem v jejím případě bylo možné popsat také jako určitou fascinaci elitářstvím, jež nenachází příliš pochopení pro ty, kdo zůstávají pod stupínky, z kterých se skáče vzhůru. Jako uctívání světa, v němž má každý, kdo se opravdu poctivě snaží, své spravedlivě získané místo. A kdo ho nemá, snažil se prostě málo. Řečeno bez obalu: jako svého druhu meritokratickou aroganci.

Hillaruše

Danuše Nerudová bývá srovnávána se Zuzanou Čaputovou. Snad i proto, že se jí v kampani od počátku snaží vnějškově připodobňovat. Přiléhavější je ale v jejím případě paralela jiná. Ta, již nabízí postava Hillary Clintonové.

I americká prezidentská kandidátka vyznává meritokratickou víru, z níž vyvěrá její touha po moci. A proto také u ní - podobně jako dnes u Nerudové - působila svého času tak nevěrohodně snaha marketérů představit ji nejen coby ženu zaměřenou na úspěch, ale rovněž jako bytost hluboce empatickou, vstřícnou k těm, které jejich "nevýkonnost" vytlačuje na okraj.

Příběhy Danuše Nerudové, Petra Pavla i Andreje Babiše nabízejí tři různé cesty k osobnímu polistopadovému úspěchu, který by nyní rádi korunovali ziskem nejvyššího a nejprestižnějšího úřadu. Jenž ovšem krom jiného je - nebo by alespoň být měl - také politickou službou společnosti. Není tedy od věci přemýšlet o tom, jaké souvislosti jejich dosavadní zdar provázejí. A jaké osobnostní nastavení jim k němu pomáhalo.

Ve hře o Pražský hrad zkrátka zůstávají tři lidé, jež se vyplatí neměřit pouze na základě minulého, ale především podle jejich vztahu k moci, o niž teď usilují.

Autor je analytikem týdeníku Euro.