Donald Trump pochopil své volební vítězství jako mandát k převálcování všech a všeho, co se odváží postavit do cesty „vůle lidu“. Přesněji řečeno: vůle 46 procent amerických voličů, kteří mu dali hlas. Kongres by měl prezidenta vyvažovat, ale zatím je spíše jeho rukojmím. Třetí pilíř demokratického systému Spojených států, nezávislé soudnictví, ale teď zafungoval. Trump si možná omezení imigrace prosadí, ale musí zkusit jinou, kompromisní cestu.
Odůvodnění odvolacího soudu ze San Franciska, který před víkendem potvrdil neplatnost „protiimigračního“ výnosu prezidenta Donalda Trumpa, má 29 stran. V jednom z klíčových bodů soud odmítl argument Bílého domu, že zákaz vstupu lidí ze sedmi převážně muslimských zemí přímo souvisí s národní bezpečností USA. Soud oponuje, že od roku 2001 se na americkém území neodehrál jediný teroristický útok, jehož strůjcem by byla osoba z Íránu, Iráku, Libye, Sýrie, Súdánu, Somálska nebo Jemenu.
Ale i tento argument může být nahlížen z různých stran, obhájci zákazu mohou tvrdit, že Trumpův výnos lze brát jako preventivní opatření. Zmíněné země – kromě Íránu – jsou de facto nefunkčními, rozvrácenými státy, s velkým potenciálem „vývozu“ terorismu. Ostatně už administrativa Baracka Obamy zpřísnila vízovou politiku pro lidi, kteří v uplynulých pěti letech (od března 2011) některou z vyjmenovaných zemí navštívili. Nešlo sice o zákaz, ale z hlediska Trumpova výnosu to lze brát jako podpůrné stanovisko: tyto státy představují nebezpečí.
A je možné, že upravené, přepracované opatření, které Bílý dům zřejmě oznámí v nejbližších dnech, bude formulováno opatrnějším jazykem, nebude celoplošné, neposkytne oponentům už tak snadnou munici, aby je legislativně rozstříleli – a prezident Trump si nějaké omezení imigrace nebo přinejmenším přísnější kontrolu žadatelů o vstup do USA nakonec prosadí.
Jedna věc však už bude zásadně jiná, a to je zároveň ta nejpodstatnější zpráva, kterou vyslal nejen federální odvolací soud v San Francisku, ale i další soudní instance různých stupňů v řadě jiných míst USA, kde rovněž řeší žaloby proti Trumpově exekutivnímu opatření. O prezidentových výnosech se bude rozhodovat v demokratickém systému, který prokázal, že funguje. A soudní moc, jako jeden ze tří pilířů rozdělení moci ve státě, se uplatnila ve chvíli, kdy se už takřka zdálo, že americká demokracie nemá na Trumpa dost sil, že bude přinejmenším dočasně poražena.
Už v prezidentské kampani bylo zřejmé, že Donald Trump je výjimečný úkaz, že jeho vlastní ustrojení a populistická vlna, na které se vezl, se sčítají v politický extrém. V obsahu i ve formě vládnutí. Média nicméně připomínala, že v americkém systému je výkonná moc Bílého domu vždy ještě kontrolována a vyvažována (checks and balances) mocí zákonodárnou, tedy Kongresem, a zatřetí nezávislým soudnictvím. Psalo se, že nic nebude tak horké, jak to Trump uvaří.
Po Trumpově zvolení a v prvních týdnech jeho prezidentství se však ukazuje, že republikány ovládaný Kongres žádným korektivem není. V zahraniční politice má prezident v současnosti tak velké a zároveň ne zcela přesně definované pravomoci, že jej ani nelze účinně ohlídat. Stačí připomenout prezidentství Baracka Obamy. Bez toho, že bychom jeho činům přidělovali kladné či záporné hodnocení, zde je stručný výčet, co vše udělal zcela bez toho, že by Kongres uplatnil své slovo:
„Reset“ vztahů s Ruskem (včetně přehodnocení Bushova protiraketového štítu v Evropě), snaha o posun těžiště („pivot“) zahraniční politiky do Asie, navýšení sil v Afghánistánu, odchod z Iráku, zásah v Libyi a naopak zdrženlivá politika v Sýrii a zprvu i vůči Islámskému státu, jaderná dohoda s Íránem, navázání diplomatických vztahů s Kubou, souhlas USA s klimatickou dohodou z Paříže. Vlastně všechno podstatné (včetně toho, že „reset“ se v posledním roce Obamova vládnutí převrátil v návrat amerických tanků do Evropy) udělala administrativa o svém vlastním rozhodnutí.
S Donaldem Trumpem to není a nebude jiné. Kongres více méně bezmocně sleduje prezidentovy představy o nové americké politice – vůči Číně, Rusku či Evropské unii – a jen se dohaduje, co všechno ještě přijde. A pokud v posledních dnech vidíme, že prezident své „originální“ nápady přeci jen obrušuje, tak jsou za tím spíš korekce zevnitř administrativy (z Pentagonu a ministerstva zahraničí), než že by své slovo uplatnil Kongres.
V domácí politice pak jde ještě o něco jiného. Tam by Kongres nástroje, jak prezidenta korigovat, měl, ale sám se rozhodl poslušně plnit jeho agendu. Dříve neústupná frakce fiskálních konzervativců například najednou už netrvá na tom, že státní dluh se nesmí zvednout ani o dolar. Potřebuje-li prezident zainvestovat infrastrukturní projekty, případně zeď na hranici s Mexikem (samozřejmě jen do té doby, než ji Mexiko zaplatí…), ať je po jeho. A obdobně republikánům najednou nevadí, že Trump ruší ty samé volně-tržní dohody, které oni sami v předchozích letech prosazovali.
Republikáni v Kongresu jsou totiž tak trochu Trumpovými rukojmími. Už musejí myslet na doplňovací volby, které se budou konat na podzim 2018. Pokud by teď nestáli při prezidentovi, jehož příznivci Trumpova rozhodnutí včetně „protiimgračního“ výnosu v drtivé většině (přes 80 procent) schvalují, mohli by jim to republikánští voliči coby „zrádcům“ příští rok na podzim sečíst. Je možné, že Trumpova populistická síla, kterou drží Kongres v šachu, bude postupně slábnout. Ale s jako vyvažujícím, kontrolním prvkem s Kongresem prostě zatím počítat nelze.
Zbývají tedy soudy. A tahle pojistka teď zafungovala. Donald Trump pochopil své volební vítězství jako mandát k převálcování všech a všeho, co se odváží postavit do cesty „vůle lidu“. Přesněji řečeno: vůle 46 procent amerických voličů, kteří mu dali hlas. Během slyšení před soudem v San Francisku právník Bílého domu tvrdil, že v otázkách národní bezpečnosti by soudní moc vůbec neměla rozhodování vlády zpochybňovat, že by neměla mít žádné slovo. Soud však jasně odpověděl, že právě v tom se prezident a jeho lidé zásadně mýlí.
„Federální soudy mají mimo jakoukoli pochybnost pravomoc rozhodovat o ústavnosti kroků vlády," stojí v odůvodnění soudu. A představa Bílého domu, že některé jeho výnosy by z principu neměly podléhat oponentuře, se podle soudu „příčí základní struktuře naší ústavní demokracie“. Trumpův populistický parní válec zastavil na červenou. Možná jen dočasně, a musí zkusit jinou, kompromisní cestu. A to je – ať už si o samotném protiimigračním výnosu myslíme cokoliv – pro americkou demokracii dobrá zpráva.
