Konec konců pamatuji, kdy Sběrné suroviny n.p. vykupovaly starý papír, tuším, kilogram za padesát haléřů.
Vzpomínám také na poučky z hodin vlastivědy. Podle ní živé bytosti spotřebovávají z ovzduší kyslík a vydechují kysličník uhličitý. Rostliny "naoplátku" vdechují kysličník uhličitý a zásobují ovzduší kyslíkem. Harmonie na celý život.
Než se objevila teorie skleníkových plynů a globálního oteplování.
Zaujaly mě satelitní snímky americké kosmické agentury NASA dokumentující úbytek ledového příkrovu Grónska a přibývající zeleň při pobřeží. Napadá mě, jak asi grónské břehy vypadaly, když k nim dorazili dávní mořeplavci a ostrov pojmenovali. Greenland. Země zeleně.
Apokalyptická výjimečnost
Zprávy o tom, že lidstvo má ještě deset, dvacet let na to, aby zachránilo planetu před zkázou mě naplňují kromě zvědavosti také pocitem jisté privilegovanosti. Jednak jsem se stihl narodit včas. A pokud jsou předpovědi vědců přesné a osud mi to dovolí, překročím společně s dalšími šesti miliardami spoluobyvateli planety apokalyptický práh začátku konce planety.
Při odhadovaných čtrnácti miliardách let věku matičky Země a (nejméně) 40 000leté existenci člověka docela výjimečná událost. Událost, která se navíc nemusí opakovat, dodal by asi cynik.
Nigel Calder, bývalý šéfredaktor prestižního vědeckého týdeníku New Scientist mě však chce vyvést z omylu. Na stránkách nedělníku Sunday Times mi oznámil, že s výjimečností a privilegovaností mé existence na planetární časové ose to není zas tak horké.
Autor knižních titulů Slunce maniak a Mrazivé hvězdy britské veřejnosti připomněl, že entusiasmus pro zastrašování globálním oteplováním činí z každé vlny tropických veder titulky. O opačných klimatických extrémech se objeví v novinách sotva zmínka.
Doba ledová je doba ledová
Calder uvádí jako příklad letošní neobvykle tuhou zimu v Kalifornii a miliardové ztráty, které způsobilo mrazivé počasí na tamější úrodě.
Časný jarní návrat stěhovavých ptáků do severních šířek je považován za barvitý důkaz nedávného oteplení. "Už vám však někdo řekl, že tučňáci adélijští a kapští buřňáci se vracejí do svých hnízd ve východní Antarktidě o devět dní později než před padesáti lety?" ptá se Nigel Calder a dodává: "Zatímco ledový příkrov v Arktidě ubývá, v Jižním Oceánu o osm procent zesílil".
Navíc zastánci teorie, podle které mnohem více než skleníkové plyny ovlivňuje zemskou teplotu Slunce, varují před globálním ochlazováním. Po zvýšené aktivitě během uplynulého století se totiž jeho činnost zklidnila. A pokud by se hlavní hvězda naší planetární soustavy oddala svému línějšímu rozpoložení, čeká nás prý podobně jako před třemi sty lety Malá doba ledová.
Kosmické záření jako slunečník?
Nicméně sluneční aktivita není jediným a nemusí být ani hlavním faktorem ovlivňujícím teplotu Země. Jak připomíná Calder, dánský vědec Henrik Svensmark odhalil už před deseti lety souvztažnost mezi částicemi atomů, které se dostávají do amosféry z explodujících hvězd a zemskou oblačností. Čím intenzivnější kosmické záření, tím více mračen. A naopak.
Protože sluneční magnetické pole dokáže kosmické částice odrážet, v atmosféře vlivem vyšší sluneční aktivity vznikalo posledních 100 letech méně oblačnosti a planeta se ohřívala.
Svensmarkovi se jeho teorii podařilo v roce 2005 zdokumentovat praktickým pokusem. Ukázalo se, že elektrony uvolněné z kosmického záření na sebe váží krom kyselin síry také vodu (základní stavební bloky pro kondenzaci mračen). Výsledky experimentu však odmítaly vědecké časopisy publikovat. Objevily se až koncem loňského roku v odborném časopisu britské Královské společnosti.
Občas je možná prospěšné zvednout oči od palcových titulků v novinách a grafů z televizních zpravodajských relací k obloze. A přidat k onomu pohledu trochu pozemské pokory.
