Náměstek Petr Dolínek a další radní hlavního města uspořádali tiskovou konferenci k sobotnímu otevření legendárního tunelového komplexu Blanka. Kdybyste si ji pustili bez zvuku, z výrazu tváří byste museli usoudit, že metropoli zasáhlo nějaké neštěstí. Zřítila se Petřínská rozhledna, blíží se povodeň, vyhlásili mimořádný stav? Ale proč chmury, když jsme se konečně dočkali Blanky, a tedy situace je nadmíru výtečná? Nebo ne?
Být to za Rakouska, za první republiky, za komunistů, je kolem Blanky sláva, jakou známe z černobílých filmových týdeníků. Stavějí se slavobrány, srotí se lid, dostaví se představitelé panovnického rodu, strany, státu, padají velká slova, všichni se cítí důstojně, pohnutě, mimořádně. Velké dílo se podařilo – radujme se, s pentlemi, s muzikou. Teď? Převládají rozpaky. Co jsme si to pořídili?
Podle oficiálních materiálů se veřejnosti dává k dispozici naprosto unikátní dílo. „Patří mezi největší, nejmodernější a nejbezpečnější na světě.“ „Společně se Strahovským tunelem, Mrázovkou a Zlíchovským tunelem vytvoří Blanka téměř 9 kilometrů dlouhý úsek, který je nejdelším městským tunelem v Evropě.“ „Díky Blance dojde k významnému snížení intenzity automobilové dopravy a tím i zlepšení životního prostředí především v centru města a na jeho hranicích.“
Ale místo ohňostroje náměstek pro dopravu Dolínek radí „vyvarovat se jásání“ a vrší metafory: Blanka je prý „čerstvě narozené dítě, které přišlo na svět za velkých porodních bolestí a je třeba ho naučit chodit a stát se plnohodnotně fungujícím organismem“. „Čeká nás období dětských nemocí a problémů.“ „Situace bude o to složitější, že Blanka se stane součástí pražské dopravy v pozici jakéhosi sirotka…“
Otevření Blanky neprovází euforie, ale skepse, pachuť a zdrženlivost. Připravte se na komplikace, varuje náměstek.
Blanka je jednou z nejdražších veřejně prospěšných staveb, jaké nejen v Praze, ale i v republice vyrostly od roku 1989. Investice do infrastruktury, po jakých se tolik volá, par excellence. Za 43 miliard - je až neuvěřitelné, že to utáhlo samo hlavní město. Přesto se k ní veřejní činitelé moc nehlásí. Čest náměstku Dolínkovi za kuráž.
Obrazně řečeno, kus přestřižené slavnostní pásky se může lehce stát předmětem doličným. Policie vyšetřuje a vyšetřovat bude šílené peníze ve stavbě utopené. Předmět doličný pro voliče to bude každopádně.
Štěstím pro politiky je, že stavba se vlekla tak dlouho, že se jen obtížně dá ukázat na konkrétní strůjce. Hlavní odpovědnost za prodražení Blanky a za to, že město nezvládlo kontrolovat její budování a cenu, nese bývalý primátor Pavel Bém, který dnes už v politice víceméně nefiguruje.
Miliardy do předražené Blanky uložené jsou ale důsledkem samotného megalomanského projektu. Bylo chybné projektovat a budovat městský okruh jako tak masivní stavbu. Víra v tunely, v zahloubení silniční dopravy jako řešení automobilismu je příliš slepá. Praha na ni bude doplácet dál, kam až dokážeme do budoucnosti dohlédnout. Obří investice Blanky bude vyvolávat požadavky na další obří investice – to aby ten „sirotek“ dostal bratříčka, a nejlépe ještě víc sourozenců. Protože, jak zas a znova uslyšíme, dokud nebude dokončen ten či onen tunel, okruh, radiála, nebude to fungovat. To je chybný, zvulgarizovaný přístup k dopravnímu plánování: máme poptávku po ježdění, tak budeme budovat do aleluja. S ním to nebude fungovat nikdy.
Snad to tuší i někteří zodpovědní činitelé včetně náměstka Dolínka, a možná jim při pomyšlení na to při otvírání Blanky trochu vysychá v krku. Hledí do nekonečna plného Blanek.
Kilometrů asfaltu se zaručeným hladkým průjezdem nebude nikdy dost. Na prvním místě nejsou nové a nové silnice, ale to, aby mohlo ubýt cestování autem. Po otevření Blanky musí v první řadě následovat rapidní změna politiky města ve prospěch veřejné dopravy. Blanka je pomníkem té soukromé – dokonce v ní, přinejmenším v prvních měsících, ani nepojede MHD! Po umetání cestičky automobilům musí přijít jejich znevýhodňování a omezování.
Obří investice Blanky bude vyvolávat požadavky na další obří investice – to aby ten „sirotek“ dostal bratříčka, a nejlépe více sourozenců. Protože, jak zas a znova uslyšíme, dokud nebude dokončen ten či onen tunel, okruh, radiála, nebude to fungovat. To je chybný, zvulgarizovaný přístup k dopravnímu plánování: máme poptávku po ježdění, tak budeme budovat do aleluja. S ním to nebude fungovat nikdy.
Co obyvatelé za 43miliardové metro pro auta dostanou? Lepší autojízdu na severu Prahy ano, ale přínos tunelů Blanky pro celkovou kvalitu života v metropoli je sporný. Že Blanka „sníží intenzitu automobilové dopravy“, je v pražském měřítku blud. Jako pomník auto-individualismu ale poslouží výtečně.
Mohutný tunelový komplex změnil a na některých místech prokazatelně poškodil tvář města. Dálnice se vynořuje z hlubiny nedaleko Hradu, vede i cenným územím s velkou historickou pamětí. Genius loci byl narušen, nebo přímo ztracen. Gigantická křižovatka Malovanka jako by vypadla z nějaké sci-fi o asijských velkoměstech budoucnosti, přitom jsme pořád kousek od centra historické metropole a uprostřed obytné čtvrti. To jsou nenapravitelné a nezměřitelné ztráty, které budou mrzet o to víc, pokud se ukáže, že Blanka stejně neplní očekávání řidičů a dopravních plánovačů. Tohle se nemělo stát.
Co z toho všeho plyne? Rozhodně nestavět žádnou další Blanku nebo něco podobného. A když už by existovala naléhavá společenská objednávka, tak vzít v úvahu, že velikášské projekty dojdou jakž takž uspokojivého naplnění buď v diktaturách (Babylon, Ceaušescovo Rumunsko, Čína), anebo v zemích s vyspělou kulturou plánování, veřejné diskuse a nakládání s veřejnými prostředky (a hlavně jeho kontroly). Anebo je z toho černá díra, ve které se jeden vymlouvá na druhého a smlouvy platí jen naoko. Pražský případ, to je tma na konci tunelu.
