"Tohle bude skvělé v televizi, to vám teda řeknu," prohlásil Donald Trump po vyhroceném jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským na konci února. David Smith, korespondent deníku The Guardian, popsal celou situaci jako jednu z největších diplomatických katastrof a komentoval Trumpův závěr slovy, že je to, jako kdyby "kapitán Titaniku, potápějícího se do ledových hlubin, uklidnil pasažéry tím, že z toho jednou bude skvělý film".
Trump pochází ze světa reality show, přičemž zábavná hodnota a "koukatelnost" jsou pro něj důležitá kritéria. The New York Times poukazuje na to, že jde o pozůstatek jeho dlouholetého angažmá v pořadu The Apprentice, kde současný americký prezident působil jako tvrdý porotce soutěžících, kteří se snažili ukázat své podnikatelské dovednosti. Není ovšem zdaleka jediným, kdo věc nazírá optikou populární zábavy.
Na roztržku reagoval také koordinátor strategické komunikace České republiky, plukovník Otakar Foltýn, na svém profilu na Facebooku a geopolitickou situaci přirovnal k westernu. "V tom příběhu fakt nesmí být velitel kavalerie, který se chce dohodnout s šéfem loupeživé bandy na rozdělení úrody vesničanů. A i kdyby se tam náhodou objevil, nečekáme, že předák napadené vesnice nařídí složit zbraně," napsal Foltýn. "Když přijde na boj, je v zájmu úplně všech, aby Charles Bronson neuhnul. Nepotřebujeme vypočítavé sráče," dodal s odkazem na herce z filmu Sedm statečných.
V eseji "Cena masové zábavy" na podobné jevy upozorňuje psycholog Andrew Trousdale, který se zabývá vlivem technologií na člověka. Text vyšel na konci února ještě před incidentem v oválné pracovně. Podle něj nejde o nahodilé projevy, ale o širší posun ve způsobu, jakým vnímáme realitu a jak o ní referujeme. Veřejná debata se stále více nazírá skrze rámec zábavy a řídí se i jejími pravidly - úspěch se měří především tím, jak je poutavá, nikoli nutně tím, zda je pravdivá, čestná či zda má hloubku. Místo porozumění a kritického myšlení se prosazuje dynamika emocí, virálnosti a okamžitého efektu, čímž se veřejný prostor postupně přetváří v arénu všudypřítomného spektáklu.
Trousdale navazuje na perspektivu amerického mediálního teoretika Neila Postmana, který ji představil v knize z osmdesátých let s příznačným názvem: Ubavit se k smrti. V ní autor varuje, že bychom se neměli tolik bát orwellovské totality, jako spíše dystopie Aldouse Huxleyho, která není založena na tvrdé represi, ale vzniká z postupné a dobrovolné rezignace na život ve prospěch požitkářství a zábavy.
"Orwell se bál, že budou zakazovat knihy. Huxley se bál, že nebude důvod zakazovat knihy, protože se nenajde nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se bál, že nám bude pravda zatajována. Huxley se bál, že pravda bude utopena v moři irelevantnosti. Orwell se bál, že se staneme vězeňskou kulturou. Huxley se bál, že se staneme triviální kulturou. V románu 1984 jsou lidé ovládáni skrze utrpení. V knize Konec civilizace jsou lidé ovládáni skrze slast. Stručně řečeno, Orwell se bál, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se bál, že nás zničí to, po čem toužíme," píše Postman.
Huxleyovská hrozba není tak nápadná a hned si jí nevšimneme. Na rozdíl od Orwella zde neexistuje žádný zřetelný utlačovatel a la Velký bratr, žádná vnější síla, proti které by bylo možné se vzbouřit. Namísto násilného útlaku přichází pohodlná kapitulace, přičemž největší nebezpečí najdeme uvnitř sebe samých. "Lidé si svůj útlak zamilují, budou zbožňovat technologie, které jim podemelou schopnost myslet," prohlásil Huxley. U Orwella může být člověk bezmocný, ale alespoň si zachovává jakýsi pocit nevinnosti, nebo snad i morálního vítězství. U Huxleyho musíme žít s vědomím, že si za to můžeme tak trochu sami.
Trousdale věc sice nevnímá tak dramaticky, ale připouští, že vývoj západní společnosti jde tímto směrem. Nejde o náhlý zlom, ale o pozvolnou přeměnu veřejného prostoru, který se čím dál více utváří v médiích digitální sféry. Zábava zde není jen doplněk života, ale je jeho organizujícím principem. Tento posun s sebou přináší dva zásadní důsledky:
Prvním je rozklad smysluplné veřejné debaty. Když médium upřednostňuje rychlost a podbízivost, postupně se mění i obsah, který jím prochází. Stručnost vítězí nad hloubkou, emoce nad argumentací a okamžitý efekt nad dlouhodobým pochopením. Informace se odtrhávají od svého kontextu a místo porozumění vzniká pouze iluze porozumění. Výsledkem není jen nekvalitní diskuse, ale postupný úpadek naší schopnosti rozlišovat mezi relevantním a nedůležitým.
Druhým důsledkem je změna hodnotového řádu. V záplavě roztříštěných a nahodilých informací se totiž dělá ctnost ze schopnosti bavit a upoutat pozornost, což je pro mnohé demoralizující. To nemá vliv pouze na to, jakou zábavu konzumujeme, ale také na politiku, kulturu, ale třeba i na vzdělávání. "Nedokázali jsme z televize udělat vzdělávání, ale tím, že se o to pokoušíme, jsme vytvořili očekávání, že by vzdělávání mělo jít vždy hladce a nikdy by nemělo být frustrující nebo nedejbože nudné," píše Trousdale.
Ve chvíli, kdy i politická diskuse a výsledná rozhodnutí podléhají stejným zákonitostem jako zábavní průmysl, už nejde jen o povrchnost nebo podbízivost - jde o schopnost společnosti porozumět vlastní situaci a adekvátně na ni reagovat. Když na vážné věci budeme nazírat jako na materiál pro "online content" a virální klipy, jejich skutečné důsledky nezmizí.
Tento přístup je možná neškodný v časech stability a prosperity. Pokud však z vyjednávání o válce, kde umírají lidé, děláme reality show a geopolitickou komplexitu redukujeme na kovbojku, začíná jít do tuhého.
