Vedlejší efekt sněhové kalamity: Bílé límečky jdou na brigádu. Fasují lopaty, odznak sociálního statutu, a pokoušejí se uklízet ulice.
Protože mají podezřele nové reflexní vesty a protože jim práce moc nejde, kolemjdoucí je hravě poznají. Lidi očumují a kibicují, někteří buzerují. Jsou rádi, že nemusejí hrabat sami. A noviny píšou, jak úředníci vyměnili teploučko kanceláří, kafíčko a pohodlnou židli za tvrdou (rozuměj poctivou) práci. Hlas lidu: Konečně dělají něco pořádného. Být padesátá léta, na Barrandově by to zručně budovatelsky zfilmovali.
Jak přibývalo sněhu? A kdy zmizí? Čtěte odpovědi
Zametající úředníci se drží své role. Žertují, je to prý příjemná změna, přiložit takhle ruku k dílu. Užívají si to! Co jim taky zbývá, když z nich pracující inteligenci udělali jejich šéfové, aby vylepšili obraz radnic v očích veřejnosti. Povedlo se. Zaprvé, uklízet je užitečné, je to PRÁCE, začít se musí od božího rána, žádné flákání v úředních hodinách. Zadruhé, veřejné mínění zalil pocit zadostiučinění ze společenského ponížení těch jindy mocnějších. To vlastně známe. Lid, ta sůl země, se na pokořené knížepány, preláty a intelektuály dívá odjakživa rád.
Úředník je klišé ze zpravodajství, estrád a pohádek. Výběrčí daní z Pyšné princezny, paní Zubatá ze sociálky v Koljovi. Symbol a terč. Správný byrokrat v sobě spojuje vlastnosti tří hlavních postav soudobé české legrace: poslance, tchýně a blondýny. Je líný, úplatný, zlý a omezený. Sebrat mu razítko a předhodit ho do marastu ulice spoluobčanům, to je skoro náběh na lynč.
Ale doba, kdy Němci s hákovým křížem na zádech rozebírali pražské barikády, už naštěstí pominula. Takže se tomu zasmějeme, vždyť je to úsměvné. A pak zase ke strojům, každý zpátky k svému. Zapomeňte na brigády, prosím.
