V úterý plénum Ústavního soudu v Brně zrušilo svým nálezem jako ty protiústavní části zákona, podle nichž mohl odvolávat předsedy soudů ten, kdo je do jejich funkce jmenoval.

Jedná se o první z řady očekávaných rozhodnutí spojených s odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu, tedy šesté nejvyšší představitelky státu, Ivy Brožové. Toto rozhodnutí, a zřejmě i ta následující, budou mít značný dopad na celý systém ústavní nezávislosti soudnictví na moci výkonné. Jde o další důležitý krok, který naše republika učinila směrem k moderní demokracii, v níž je dělba moci důležitější než systém. Moderní demokracie není pyramida, ale síť, není členěna vertikálně, ale horizontálně, jak jsme to viděli naposledy třeba ve Spojených státech. Ústavní soud tam nařídil prezidentovi, aby zrušil věznici na Kubě, kde jsou drženi lidé podezřelí z terorismu, velice často příslušníci Al-Kajdy, bez řádného soudu. Jde tedy o to, aby každé rozhodnutí výkonné moci bylo soudně přezkoumatelné, aby se nemohl žádný představitel moci vymknout kontrole a za každé situace chápal svou funkci jen jako službu občanům.

Soudce není podřízeným ministra

Soudkyně zpravodajka paní Dagmar Lastovecká doslova řekla: Princip "kdo jmenuje, ten odvolává", který je typický pro správní právo upravující vztahy podřízenosti a nadřízenosti, nelze jednoduše aplikovat v případě prezidenta a předsedkyně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí je tak důležité proto, že se jím také říká, že soudcovská nezávislost se týká i nezávislosti personální a správní. Rozhodnutí dalo jasně najevo, že soudce už není jako za totality či Rakousko-Uherska podřízený ministra. Nález dal jasně najevo, hlasovalo pro něj 12 ze 14 soudců, že statut soudce (ten je na doživotí) a jeho případná funkce (třeba předsedy soudu) nejdou oddělit, protože šéfové soudů mohou i přes procesní nezávislost určitými úkony vstupovat do jejich práce. A to už nehovoříme o tom možná nejdůležitějším, a to je vysoká autorita předsedů soudů. Právě z těchto důvodů by měli o odvolávání rozhodovat výhradně soudci.

Jak již z těchto prvních komentářů nálezu vyplývá (písemně ještě v okamžiku, kdy komentář píši, není k dispozici), jde o systémovou změnu značného významu, která nás má přiblížit k moderní Evropě. Právní filosof a profesor na univerzitě v Cardiffu Jiří Přibáň to říká jasně: "Nezávislé soudnictví je pátěří právního státu a jeho fungování nelze kompromitovat administrativními zásahy výkonné moci do správy nejvyšších soudních institucí. Rozhodnutí pléna Ústavního soudu takto pouze odstraňuje jednu z mnoha systémových vad v organizaci českého soudnictví, kterému chybí především samospráva jako nezbytná podmínka nezávislosti".

Zpět k podstatě

Titulky většiny médií (kromě Lidových novin, které nechaly nález komentovat odborníkem prof. Přibáněm) ale hlásaly: Soudci proti Klausovi či Ústavní soud nabízí soudcovský stát atd. Místo toho, aby se zabývaly podstatou, personifikují a nálepkují a odvolávají se na nespokojenost veřejnosti se stavem justice v domnění, že lze proti laxnosti některých soudů a soudců bojovat administrativními prostředky.

Na jednu věc ale veřejná diskuse upozorňuje, a ta je rovněž podstatná, i když opět trochu zkresleně. Není pravda, jak se objevilo v komentářích, že soudci jsou prakticky neodvolatelní. Rozhodnutí Ústavního soudu je problematické jen v tom, že najednou chybí zaběhaný systém, pomocí kterého by šlo odvolat předsedu a místopředsedu jakéhokoliv soudu. Tato pravomoc se přenáší na kárný senát a je na soudcích, aby předvedli, jak bude fungovat. Pokud to nedokáží, dají zákonodárcům do ruky argumenty pro tvorbu zákonů, které by se mohly pokusit situaci zase zvrátit.

Proti zneužití moci

Nález Ústavního soudu bychom jako občané měli každopádně přivítat, protože zavádí upřednostnění ústavních principů před principy veřejné a státní správy, tedy ztěžuje možnost zneužití moci jakýmikoliv úředníky. Jinými slovy jde o to, aby o tom, co je protiústavní, nemohl nakonec rozhodovat prezident (tedy jeden člověk) a právníci na ministerstvu spravedlnosti (zvyklí poslouchat), ale pouze Ústavní soud (proto byl zřízen). Jeho povinností není jen dodržovat literu zákona, ale i obecné principy demokratické ústavnosti, jak jsou chápány v euroatlantické civilizaci, ke které jsme se zase po mnoha desetiletích připojili.

Ústavní soud má za úkol naše právní předpisy upřesňovat v rámci širšího kontextu, a to je to, co nám v České republice často chybí. Moderní demokracie má čtyři pilíře moci: ústavodárnou, výkonnou, soudní a mediální, přičemž poslední dvě moci mají za úkol mimo jiné kontrolovat moc ústavodárnou a výkonnou, a proto mají být samosprávné (v mediálním světě nám zase chybí tisková rada a odpolitizování mediálních rad). V posledním desetiletí se k těmto čtyřem mocnostem začíná začasté počítat i moc občanských sdružení. Počet center moci se stále zvyšuje, a to je důvod, proč se hovoří o horizontální demokracii, která bazíruje na vůli k instinktivnímu kompromisu jako principu demokracie.

Autor je novinář a spisovatel.