Minulý rok ČSSD a KSČM drtivě prohrály sněmovní volby, přesto se nyní realizuje právě jejich program. Do souboje u uren šly se slibem, že pomocí speciálních daní oberou o peníze především dobře vydělávající banky, což pravice označovala za nesmysl. Neuplynul ani rok - a už se z kdysi kritizovaného záměru stal způsob, jakým chce kabinet Petra Fialy (ODS) naplnit státní kasu.
Jen se má chystané sektorové dani na energetiku, banky a ještě další odvětví, kterým v krizi rostou zisky, z marketingových důvodů říkat "válečná". Co je na ní ale válečného? Ceny energií začaly stoupat už před Putinovou invazí na Ukrajinu. Zisky bank se zase odvíjejí od stoupajících úrokových měr ČNB, která je rovněž začala zvyšovat kvůli inflaci už loni. Válku jako příčinu v tom najdi, kdo můžeš.
Rétorické tanečky by ovšem zas tak nevadily, kdyby vedly k rozumnému cíli. Jenže nevedou. Český strukturální deficit, tedy permanentní rozdíl mezi příjmy a výdaji bez ohledu na hospodářský cyklus, má i nadále každý rok přesahovat 200 miliard. "Výpalné", které teď stát chce od vybraných firem inkasovat, protože zrovna astronomicky vydělávají, na tom prakticky nic nezmění, jen ještě více pokřiví celý zdejší berní systém.
Kudy do ČEZ
Podívejme se na celou věc šířeji. Daň z mimořádných zisků - windfall tax - má dlouhou tradici. A rozhodně nejde jen o vynález levicových vlád. Když o ní nyní debatuje Británie, připomíná její aplikaci jak labouristy v roce 1997, tak toryi v roce 1981.
Jenže Britové o takovém řešení opakovaně uvažují proto, že si na závratně rychle bohatnoucí soukromé energetické firmy nemohou došlápnout jinak. To ale vůbec není případ České republiky. Kdo má v tuzemsku vlastně nyní nadměrné zisky? Plyn a ropu zde prakticky pouze přeprodáváme - někdy za nízké, nyní za vysoké ceny -, takže zbývá elektřina. A je pravda, že polostátní ČEZ jen za první letošní pololetí vykázal čistý zisk 33,6 miliardy, tady o 32 miliard více než loni.
Pokud se tedy jedná o firmu, jejíž většinu vlastní stát, není jediný důvod, aby si z ní více peněz nevybral tím nejjednodušším a nejlegitimnějším krokem, jaký se nabízí - tedy prostřednictvím dividendy. Bohužel vláda v této disciplíně letos ostudně selhala. Důvodem je pravděpodobně lakotnost ministerstva financí, které se nechtělo dělit o zisk s minoritními akcionáři - a teď proto složitě vymýšlí, jak podnik speciálně zdanit.
Ať banky radši úročí vklady
S bankami je to samozřejmě trochu jiné. Proč zde ale celá léta nikomu nevadilo, že svým zahraničním mateřským ústavům odvádějí každý rok na dividendách desítky miliard? A proč nyní najednou tolik vadí, že jim zcela zákonitě rostou zisky, když centrální banka navyšuje úrokové míry?
Politici by zjevně byli nejraději, kdyby banky peníze stále za co nejnižší úroky půjčovaly, vklady naopak co nejvíce úročily - a moc nevydělávaly. V kapitalismu s jeho hospodářskými cykly to ale jaksi z definice není možné. Základním podnikatelským modelem finančních ústavů je v horších časech přežít - a v těch lepších zas prosperovat. Není tedy prozřetelné plést na ně speciální daňový bič.
A pokud už od nich vláda opravdu potřebuje nějaký speciální desátek, nabízí se jí možnost zprovoznit Národní rozvojový fond, z nějž by bylo možné financovat desítky drahých, veřejně prospěšných programů, na které erár momentálně nemá, které ale banky už dávno slíbily zafinancovat. Na rozdíl od nich však stát v tomto projektu svou část domácích úkolů zatím stále ještě nesplnil - a teď se místo toho vysiluje vymýšlením nesystémových a neefektivních speciálních daní.
Finanční ústavy by nyní navíc mohly republice mnohem více prospět něčím úplně jiným, než aby se na nějaký čas musely změnit v oslíčky otřes se. Všem, kteří mají oprávněnou obavu, že se jejich úspory začínají pod tlakem inflace měnit v páru, by pomohlo, kdyby banky začaly co nejdříve promítat vyšší úrokové sazby do spořicích účtů, které nabízejí.
Ale sektorové daně, o jakých snily ČSSD a KSČM - a jaké ve středoevropském regionu v praxi uplatňuje jen Viktor Orbán -, opravdu nejsou něčím, o co bychom měli stát.
Zprava doleva
Že v chystaných daňových úpravách je zatím sto procent marketingu a nula procent ekonomie, dokazuje svou rétorikou i ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS). Údajně pravicový ministr zaujal ostře protipodnikatelské postoje. Nejprve pohrozil, že si nikdo nemůže být jist, na koho nové berně dopadnou. A nyní v turbulentních časech pod kotel nejistoty ještě přikládá tím, že vedle energetiky a bank avizuje další oblast, na niž prý má spadeno, jen zatím nechce říct, která přesně to je.
Podle všeho jde o rafinerie, protože ministr financí tak dlouho zkoumal marže pumpařů, až zjistil, že ve skutečnosti si zásadní přirážku k ceně benzinu účtují petrochemické podniky. Druhým možným kandidátem je pak potravinářství, kde by vláda tuze ráda uškodila Andreji Babišovi - nicméně ji v odhodlání brzdí fakt, že by se takový krok mohl velmi rychle promítnout do už tak vysokých cen potravin.
Losováním z klobouku ale rozumnou daňovou politiku opravdu dělat nelze, protože jejím výsledkem v takovém případě nikdy nebudou systémová řešení. Řekněme to bez obalu: Současné berně jsou příliš nízké na to, aby byly schopné vyživovat aktuální státní výdaje. Buď tedy musejí vzrůst daně, nebo naopak musí klesnout suma, kterou erár utrácí - případně lze kombinovat obojí. Žádná třetí cesta ale ke zdravým a trvale udržitelným státním financím nevede. A pokud vůbec někam, pak leda do třetího světa.
