Kabinetu Petra Fialy (ODS) spadl kámen ze srdce, když prezident Petr Pavel nakonec přece jen podepsal novelu zákona, jež snižuje červnové mimořádné valorizace penzí. A rozjaření ministři hned slíbili, že teď se již bez prodlení opravdu pustí do systémové změny důchodů, kterou slibují celé roky.
Dokud ale nepromluví Ústavní soud, před nímž aktuální valorizační spor nepochybně skončí, nelze o výpočtu budoucích penzí říct vůbec nic hodnověrného. A už vůbec ne cokoli takového zanášet do zdejších zákonů. Z prostého důvodu. Projekce všech budoucích penzí a jejich rozpočtová udržitelnost vychází z aktuálního stavu. A ten neznáme. Buď bude po červnu průměrný starobní důchod činit 19 440 korun plus 750 korun mimořádného přilepšení, anebo to bude plus 1 770 korun. O tom, jaká částka bude platit, rozhodne právě konstituční tribunál. A to může nějaký čas trvat.
Politici neschopní smysluplných důchodových změn tak dovedli Česko nejen na hranu ústavy, či možná až za ni. Ale i do situace, kdy penzijní systém hoří, požár však není možné hasit.
Řád, klid a alibismus
Povolební nadšení z Petra Pavla neochabuje. Jedni jsou teď spokojeni, že předložený zákon podepsal, druzí neskrývají radost, že jej zároveň slíbil poslat do Brna, aby jej přezkoumali strážci ústavy. Hle, jak skvěle protančil mezi Skyllou a Charybdou, jak šalamounskou pozici si našel!
Pravda je bohužel o dost smutnější. Nový prezident se dopustil těžkého alibismu, který podrývá autoritu jeho úřadu. Jakožto nejvyšší ústavní činitel má svým podpisem právní normu buď stvrdit, nebo vetovat. Ničemu nepomáhá, když paragrafy podepíše a zároveň oznámí, že jim nevěří. K Ústavnímu soudu se neposílá žádná přátelská prosba o konzultaci, hlava státu bude muset zformulovat pečlivě vyargumentovanou stížnost a napadnout jejím prostřednictvím zákon, který sama čerstvě podepsala. Ani Kocourkovští by to snad nezvládli sehrát lépe.
Jakkoliv Pavel jistě v mnoha ohledech představuje vítanou úlevu po Zemanově strašidelné éře, neměl by mu podobný postup jen tak projít.
Jedno velké nic
Co tedy republiku nyní čeká? Zmatek. Vládní marketingový tým se sice snaží anoncovat, kolik toho již kabinet splnil ze svého programového prohlášení, jen není jasné, které přesně má na mysli. To, s nímž získal důvěru sněmovny? Anebo to, které si čerstvě upravil? V původním totiž garantuje "cíl udržet stávající valorizační mechanismus důchodů". O čemž v tom "aktualizovaném" už není ani slovo.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) se dušuje, že již v dubnu představí trvalou úpravu penzijních valorizací. Tím ale jen prozrazuje, že do extrémně komplikované agendy úřadu, který řídí, se mu ještě stále nepodařilo tak úplně proniknout.
Jak už bylo řečeno, až do rozhodnutí Ústavního soudu nelze žádný trvalý vzoreček vypracovat, protože nebude k dispozici jeho základní parametr - poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě. Budiž připomenuto, že i po snížené valorizaci se v červnu dostane na 50 procent, což je pro státní rozpočet neudržitelné. Pokud ovšem ústavní soudci vládní úpravu odmítnou, vyskočí číslo ještě výrazně výše. Budoucí valorizace a jejich náklady tedy teď nelze namodelovat, protože neznáme základnu. Jediné, co lze dělat, je předstírat horečnou aktivitu.
Jak jednoduché to mohlo být
Co vlastně koalice pozdním snížením červnové valorizace politicky získala? Její protagonisté si léta budovali image ochránců základního zákona před řáděním Andreje Babiše - a najednou po jeho článcích bez okolků šlapou. Novopečeného prezidenta vehnali do prakticky neřešitelné situace a současné opozici nabídli šanci, aby se profilovala nejen jako zastánkyně slabších, ale rovnou i konstituce.
Vláda přitom není schopna doložit, že by kvůli mimořádné valorizaci hrozila zemi nějaká výrazná hospodářská škoda, protože 20 miliard, které má kabinet svým zmatečným krokem ušetřit, bez jakékoliv širší rozvahy hodlá obratem nalít do zcela nedomyšleného "výchovného".
Jak jen jednoduché to mohlo být, kdyby ministři férově přiznali, že situaci nezvládli, musí proto nechat vše proběhnout dle starého zákona a s reformou valorizačního mechanismu přijít až v druhé půli roku. Ale to by bylo nejspíš moc jednoduché, čisté, ústavní a hrozilo by, že veřejnost to snad i pochopí a přijme. Ústavní, sociální a komunikační havárie v jednom balíku je pro vládu ze záhadného důvodu mnohem lákavější variantou.
