Nouzový stav zkomplikoval život každému občanovi této země. Pro část obyvatel je však likvidační. Žijí z ruky do úst, nemohou pracovat, nesmějí pracovat a ocitají se zcela bez prostředků. Vláda pro ně připravila několik pomocných kroků. Osobám samostatně výdělečně činným (OSVČ), které byly postiženy omezujícími nařízeními vlády, bude vyplácet 15 tisíc korun měsíčně po dobu trvání opatření. Nabízí jim i další úlevy.
Přesto kabinet Andreje Babiše čelí drsnému obvinění. V DVTV ho vyjádřil předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula. Vláda se podle něj snaží vyhnout placení škod, které zavřeným podnikům a firmám vzniknou. Prý to hraničí s chováním šmejdů.
Středula řekl, že se jedná "o velmi nebezpečnou snahu. Snahu o to, aby nemusela být aplikována část krizového zákona, která mluví o tom, že pokud vláda vyhlásí jeden z těch stavů, které má právo vyhlásit, tak musí nahradit všechny škody, které vzniknou fyzickým a právnickým osobám".
Mluví o paragrafu 36 krizového zákona, kde stojí, že "stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona… Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody".
Středula (a nejen on) kritizuje, že první týden vláda zavřela obchody a firmy podle krizového zákona, kdežto druhý týden podle zákona o ochraně veřejného zdraví. "Jestliže se přejde do režimu zákona o zdraví, tak to znamená, že už nikdo nedostane žádnou náhradu škody. A to myslím, že je předmětem a cílem celého toho opatření. Není to důstojné."
Vláda podle odboráře přešaltovala do jiného režimu, aby se vyhnula placení. Ministryně financí Alena Schillerová to však popřela: "Ten dopad je úplně stejný," řekla. "Opírám se o stanovisko ministerstva vnitra, jejich legislativci tvrdí, že jestli krizový zákon, nebo zdravotní, tak na uplatňování čehokoli je to stejné."
Tady se zastavme. Jak řečeno výše, vláda lidem, které nouzový stav připravil o živobytí, začíná pomáhat. (Nejde to udělat ze dne na den, vše musí odsouhlasit poslanci, jde o zákony schvalované zrychleně, v "legislativní nouzi".) Musí jim pomoci, jinak by stát zkrachoval.
Zvykli jsme si žít v "nárokovém světě". Omyl
Nabízí se otázka, jestli má stát každému, kdo kvůli nouzovému stavu a omezení pohybu přišel o peníze, ztrátu hradit. Je pěkné, že Josef Středula bojuje za lidi postižené pandemií, ale chtít po státu, aby jim uhradil veškeré ztráty? Jsme tak bohatá země? Nevím. Za zločin bych považoval, kdyby těmto lidem vláda nepomohla, ale to se nestane.
Pandemie Covid-19 není žádné cvičení, hra. Čelíme novému nebezpečí, omezení jsou, zdá se, nezbytná. Víme, že stát ten vir nerozšířil. (Otázkou je, jak rychle, jak dobře zareagoval, ale napaden byl stejně jako my.) Chtít po vládě kompenzaci za veškeré ztráty, to zní doslova šíleně.
Jak to vzniklo? Zvykli jsme si žít v jakémsi "nárokovém světě". Zdá se nám, že na svůj styl a svoji úroveň života máme vynutitelné právo. Právo, aby všechno fungovalo. A když to nefunguje, tak hrrr na stát, ať platí. Jako bychom měli nárok, aby vláda nesla odpovědnost za koronavirus, který se k nám rozšířil z Číny.
Máme takový nárok? Skutečně? Nesmysl. Vláda nese odpovědnost a má lidem bez prostředků pomoci. To taky dělá. Ale těžko nám všem, kteří jsme utrpěli opatřeními škodu, finančně vykompenzuje veškerý ušlý zisk. Takový "nárok" je nesmysl.
Jak tohle nárokování vzniklo? Třicet let po revoluci jsou tu lidé zvyklí všechno házet na stát, ze všeho ho vinit. Babiš a jeho populistická vláda takový pocit podporovali. Stačí vzpomenout na slevy na vlaky. Premiér se tváří jako šéf firmy, není divu, že ho "firemní" zaměstnanci a odboráři volají k odpovědnosti. A ještě jeden aspekt. Pokud by měl šéf odborů pravdu, dovedu si představit nároky velkých firem a jejich právníků, jež by vrhli na stát.
Jak na Středulu zareagovala Schillerová? "Chceme ale zamezit jakýmkoli spekulacím, že stát bude nahrazovat ztráty na zisku firmám z doby blahobytu. To by stálo biliony." Vysvětlila, že "náhrada škody podle krizového zákona je za předpokladu, a typickým příkladem jsou povodně, kdy někomu zaberete majetek, což ten zákon umožňuje, nebo ho pošlete vykonávat nějakou práci. Ale není spojena s tím, že bychom refundovali ztrátu zisku za dobu, kdy ta firma byla na vrcholu ekonomické aktivity. To by byly biliony a ohrozili bychom chod tohoto státu… A to my nedopustíme."
Nevím, jak to bylo, jestli se na vládě dohodli, že postupovat podle krizového zákona je riskantní, a proto dál pokračují podle zákona o zdraví. Nevím, jestli se vnitro nemýlí, když tvrdí, že je fuk, podle kterého zákona se postupuje, to tvrzení se mi nezdá. Ale vím, že tentokrát má Schillerová v podstatě pravdu.
