Na první pohled to vypadá jako nepříliš podstatná provozní záležitost. Ministerský tým Petra Fialy (ODS) po čase upravil své programové prohlášení. A dlužno dodat, že za řadu bodů, které do něj nově vložil, si zaslouží respekt a úctu.
Do Evropy v mezičase vtrhla válka, je tedy nepochybně dobře, že výdaje na obranu mají vzrůst na dvě procenta HDP už příští rok a nikoliv až později. Stejně tak je hodno ocenění, že se vláda zavazuje k aktivnímu podílu na poválečné obnově Ukrajiny. Nic nelze vytknout ani předsevzetí, že bude usilovat o zřízení zvláštního tribunálu pro stíhání zločinů spáchaných Rusy na ukrajinském území. A když už jsme u zahraniční politiky, pochvalu si určitě zaslouží také rozhodnutí nespoléhat už napříště tolik na spolupráci v rámci čím dál toxičtějšího Visegrádu, ale začít na jeho úkor posilovat takzvaný Slavkovský formát, tedy těsnější kooperaci se Slováky a Rakušany.
Tak v čem je problém? Především v tom, co z důležitého dokumentu najednou zmizelo. Není to provozní diář, v němž je možné bez dalšího jen tak cokoli měnit, nýbrž fundamentální slib, na jehož základě premiér žádá poslance o důvěru pro svůj kabinet a z něhož má také po uplynutí mandátu skládat účty.
Kouzlo zmizíku
Vláda má jistě pravdu, že mnohé plány jsou po ataku Ruska na Ukrajinu neudržitelné, z mnoha dobrých důvodů to však nic nemění na pravidle, které velí v programovém prohlášení neškrtat. Není dílem náhody, že se toho dosud žádný český premiér neodvážil, ať už ve Strakově akademii zrovna seděl konzervativec, socialista, liberál či populista.
Když Petr Fiala na počátku minulého roku základní vládní dokument představoval, tvrdil, že jde o promyšlený dlouhodobý plán, za kterým jsou "tisíce hodin práce". O tom, že jej hodlá po relativně krátkém čase mohutně revidovat, nepadlo ani slovo. Nyní však najednou říká, že jeho úprava je "poctivý a nutný proces", přičemž se odvolává na koaliční smlouvu.
Jenže v té je řeč pouze o pravidelném setkávání koaliční rady, která má "vyhodnotit" plnění dohodnutého. Proti tomu samozřejmě nelze nic namítat, dělaly to i kabinety předchozí. Vláda Bohuslava Sobotky se například loučila zprávou o tom, nakolik dostála úkolům, které si uložila. Vláda Petra Nečase zase k programovému prohlášení přidala dodatek o reformě veřejných financí. A vláda Mirka Topolánka předkládala výroční zprávy. Žádná ministerská sestava se ale zatím neodvážila proškrtat dokument, s nímž žádala Poslaneckou sněmovnu o důvěru.
Samé otázky
Fialův tým tvrdí, že to, co nyní představil, jsou jen dílčí úpravy, jež nijak zásadně nemění stanovené cíle a priority - a nepovažuje prý proto za nutné žádat poslance o jejich hlasy znovu. Jenže v reálu jsou ty rozdíly markantní. A jen těžko lze všechny svést na Putina.
Několik příkladů za všechny.
Nově vláda slibuje, že prověří vstup Česka do systému ERM II, tedy do přípravky na přijetí eura. To že je detail? Není to náhodou dalekosáhlá věc, která si zaslouží plnotučnou sněmovní debatu?
Do neznáma se naopak z ničeho nic vypařil silný slib ODS o daňové brzdě. Proč? Protože by zle mohla potrápit už tento kabinet a nikoliv až nějaký příští, jak se původně zdálo?
Ptát se také můžeme, nakolik předchozí jednoznačný odpor ke zvyšování daní odpovídá nynějšímu "zrealizujeme odpovídající úpravy na příjmové a výdajové straně veřejných financí". A kam se vlastně podělo snížení sociálního pojištění o dva procentní body? Kam nižší DPH na stavby?
Pokračovat lze důchody. Je možné prostě jen tak škrtnout slib, že vláda udrží jejich valorizační mechanismus? Jen proto, že se ho zrovna rozhodla porušit? A je přípustné najednou "nenápadně" zapomenout, že plánovala dobu studia zahrnout do výpočtu penze?
Kamsi rovněž vysublimovala garance 130 procent průměrné mzdy pro všechny pedagogické pracovníky. To je také jen "dílčí" úprava?
Tak zase za rok
Ve výčtu by se dalo ještě nějakou dobu pokračovat. A při troše zlé vůle k němu připojit i seznam slibů, které sice zůstaly zachovány (zatím), ale jejich plnění se odkládá o rok, dva či zcela na neurčito.
Marketingově je to geniální. Petr Fiala se nejspíše stane prvním ministerským předsedou, který bude moci na konci mandátu říci, že jeho vláda splnila vše, co si předsevzala - protože to každý rok měnila. Pro republiku je to ale cesta do pekel.
Mnoho předchozích premiérů otáčelo v průběhu úřadování svou politiku o 180 stupňů a vždy to nějak více či méně věrohodně odůvodňovali. Zopakujme ale, že ani jeden se dosud nepokusil řešit to řáděním zmizíku v řádcích textu, za nějž obdržel poslaneckou důvěru.
Příklad, který nyní zdejší politika dostává, je enormně nebezpečný. Snadno se může změnit v pobídku pro příští kabinety, aby v úvodním programovém prohlášení nabízely klamavý letecký řád pečených holubů do úst - a dopředu počítali s tím, že v něm následně budou jednu linku za druhou rušit, přesto ale nakonec tvrdit, že splnili vše, co slibovali. Tedy ve čtvrté verzi, na níž ještě ani nestačil zaschnut inkoust. A která s tou první nemá už skoro nic společného.
